Aktuality AK

Za oběžnou dráhou Jupitera se skrývá zvláštní objekt o průměru asi 270 km. Jmenuje se Chiron a je to typ tělesa vnější Sluneční soustavy známého jako kentaur. Ale i mezi svými „kolegy“ z řad kentaurů je Chiron výjimečný – a nová pozorování z JWST odhalují, jak moc se Chiron nepodobá ničemu jinému, co jsme kdy viděli. Kolem Slunce oběhne Chiron jednou za 50 roků.

Jsme ve vesmíru sami? To je pravděpodobně jedna z nejzákladnějších, ne-li úplně ta nejzákladnější otázka lidské existence. Lidé se na ni snaží najít odpověď po tisíciletí v té či oné podobě, ale teprve nedávno jsme získali nástroje a znalosti, abychom se mohli pokusit odhadnout, zda jsme sami, či nikoliv. Toto úsilí má podobu slavných nástrojů, jako je Fermiho paradox a Drakeova rovnice, ale vždy existuje prostor pro podrobnější pochopení. Nový článek Antala Verese z Maďarské zemědělské univerzity publikovaný v časopise Acta Astronautica představuje novou otázku: Zónu samoty.

Když se organismy na Zemi vyvinuly k fotosyntéze, vedlo to k velké okysličovací události (Great Oxygenation Event – GOE), kdy se v zemské atmosféře nahromadil volný kyslík. Kyslík umožnil vývoj složitějšího života, ale bez pronikání fosforu do zemských oceánů by neexistovala žádná GOE ani komplexní život.

Vědci studují teplé jupitery na excentrických drahách; tyto obří exoplanety se pohybují po zvláštních, protáhlých oběžných drahách, které se nepodobají ničemu v naší Sluneční soustavě. Zdá se, že se tyto podivné světy řídí pravidly, které žádný existující model nedokáže vysvětlit. Shromažďováním nových dat a vývojem pokročilých simulací vědci doufají, že odhalí, jak se takové planety formují a co by jejich chování mohlo odhalit o zrodu naší vlastní planetární soustavy.

Astronomové se s dalekohledem Event Horizon Telescope (EHT) v roce 2019 zapsali do historie pořízením prvního snímku černé díry. Dotyčným objektem byla supermasivní černá díra (supermassive black hole – SMBH) ve středu galaxie M87, obří eliptické galaxie vzdálené asi 53,5 milionu světelných let v souhvězdí Panny. V roce 2022 následoval vůbec první snímek černé díry Sagittarius A*, SMBH v srdci Mléčné dráhy. Nyní astronomové poprvé pozorovali dvojici černých děr obíhajících navzájem kolem sebe v kvasaru OJ287, aktivním galaktickém jádru (AGN) ležícím 4 miliardy světelných let daleko v souhvězdí Raka.

Země má za sebou dlouhou, 4,5 miliardy let trvající historii plnou významných zvratů. V dějinách Země sehrálo hlavní roli několik významných událostí. Jednou z nich je katastrofický náraz jiné planetky na počátku historie Země, který nejenže vedl k vytvoření Měsíce, ale také navždy změnil chemické složení Země.

Vědci zjistili, že magnetosféra Země je nabitá opačně, než se dříve předpokládalo. Oblast vesmíru ovlivněná magnetickým polem Země se nazývá magnetosféra. Uvnitř této ochranné bubliny vědci pozorovali elektrický proud, který se pohybuje od ranní strany planety směrem k večerní straně. Toto rozsáhlé elektrické pole hraje klíčovou roli při vytváření poruch v prostoru blízko Země, včetně geomagnetických bouří.

Japonští vědci simulovali slabé rádiové záření na vlnové délce 21centimetrů z „temného věku“ vesmíru, což nabízí potenciální způsob detekce temné hmoty. Přibližně před 13,8 miliardami let vznikl vesmír náhle způsobem známým jako Velký třesk. Zhruba 400 000 let po této události vstoupil do dlouhého období bez světla, které se nazývá temný věk.

Na povrchu Marsu se nachází řada prvků, které svědčí o minulé době, kdy byla planeta teplejší a vlhčí, s řekami, jezery a dokonce i oceánem, který pokrýval velkou část její severní polokoule. Patří mezi ně říční koryta, delty, sedimentární usazeniny a nízko položené oblasti bohaté na jílovité minerály. Objev a studium těchto prvků v posledních padesáti letech vyvolalo u vědců několik naléhavých otázek. Patří mezi ně otázka, kolik vody kdysi na Marsu teklo a co vedlo k postupnému přechodu, který z planety udělal mrazivý, vyschlý svět, kde jediná voda na povrchu existuje ve formě ledu a permafrostu.

Staré dvojhvězdné systémy mohou obsahovat hvězdy, které jsou ještě žhavější, než vědci dosud předpokládali. Bílé trpaslíky tvoří husté, kompaktní pozůstatky, které zůstávají po vyčerpání jaderného paliva hvězd, což je proces, který jednoho dne čeká i naše Slunce. Tyto hvězdné zbytky jsou známé jako degenerované hvězdy, protože jejich vnitřní fyzikální vlastnosti odporují běžným očekáváním: jak nabývají na hmotnosti, jejich velikost se ve skutečnosti zmenšuje.