Z české hvězdárny až pod hvězdnaté nebe chilských And. Cesta, která propojuje dvě polokoule jediným cílem: zachytit stopu minulosti Sluneční soustavy – a právě jejich zachycení a analýza spojují evropské nebe s chilskými výšinami. Nová síť kamer a spektrografů sleduje meteory, které nám odhalují chemické složení dávných těles a možná i samotný původ planet. Za technickým pokrokem se skrývají měsíce příprav, testování a náročná instalace v nesnadných podmínkách Jižní Ameriky. Jak se český tým vydal naproti vesmíru a proč je jižní obloha pro výzkum taktéž důležitá?
V prvním prázdninovém týdnu si vám dovoluji nabídnout malé ohlédnutí za činností astronomického kroužku a klubu, které již řadu let působí na naší hvězdárně.
Stát se vystudovaným astronomem nebo astrofyzikem bylo na počátku vzniku hvězdáren v 50. letech spíše snem než realitou. Veřejný vzdělávací systém tehdy nabízel pouze dvě cesty, jak se k astronomii či astrofyzice přiblížit – ani jedna z nich však nebyla příliš vhodná pro praktickou práci na hvězdárně."
Astronomové zaznamenali obrovský „růstový spurt“ u tzv. „potulné“ planety. Na rozdíl od planet ve Sluneční soustavě tyto objekty neobíhají kolem hvězd, ale volně putují vesmírem. Nová pozorování provedená pomocí dalekohledu VLT (Very Large Telescope) Evropské jižní observatoře (ESO) odhalují, že tato potulná exoplaneta nabaluje plyn a prach ze svého okolí rychlostí šest miliard tun za sekundu. Jedná se o největší tempo růstu, jaké kdy bylo u volné planety, nebo u planety jakéhokoliv druhu, zaznamenáno, což poskytuje cenné poznatky o tom, jak se formují a rostou.
„Lidé si mohou planety představovat jako klidné a stabilní světy, ale s tímto objevem vidíme, že objekty o planetární hmotnosti volně putující vesmírem mohou být vzrušujícími místy,“ říká Víctor Almendros-Abad, astronom z Astronomical Observatory of Palermo, National Institute for Astrophysics (INAF) v Itálii a hlavní autor nové studie.
Nově studovaný objekt, jehož hmotnost je pětkrát až desetkrát větší než hmotnost Jupitera, se nachází ve vzdálenosti 620 světelných let v souhvězdí Chameleon. Tato zbloudilá planeta, oficiálně pojmenovaná Cha 1107-7626, se stále formuje a je živena okolním diskem plynu a prachu. Tento materiál neustále dopadá na planetu, což je proces známý jako akrece. Tým vedený Almendrosem-Abadem však nyní zjistil, že rychlost, s jakou akrece probíhá, není stálá.
Do srpna 2025 planeta rostla asi osmkrát rychleji než jen o několik měsíců dříve, rychlostí šest miliard tun za sekundu! „Toto je nejsilnější akreční epizoda, jaká kdy byla zaznamenána u objektu planetární hmotnosti,“ říká Almendros-Abad. Objev, publikovaný v časopise Astrophysical Journal Letters, byl učiněn pomocí spektrografu X-shooter na dalekohledu ESO VLT, který se nachází v chilské poušti Atacama. Tým také použil data z vesmírného dalekohledu Jamese Webba (JWST), který provozují americké, evropské a kanadské kosmické agentury, a archivní data ze spektrografu SINFONI na dalekohledu ESO VLT.
„Původ zbloudilých planet zůstává otevřenou otázkou: jsou to objekty s nejnižší hmotností, které vznikly jako hvězdy, nebo obří planety vyvržené ze svých rodných systémů?“ ptá se spoluautor Aleks Scholz, astronom z University of St Andrews ve Spojeném království. Zjištění naznačují, že alespoň některé potulné planety mohou sdílet podobnou cestu vzniku jako hvězdy, jelikož podobná zvýšení akrece byla u mladých hvězd pozorována již dříve. Spoluautorka Belinda Damian, rovněž astronomka z University of St Andrews, vysvětluje: „Tento objev stírá hranici mezi hvězdami a planetami a dává nám nahlédnout do nejranějších období formování potulných planet.“
Porovnáním světla emitovaného před a během vysoké akrece astronomové shromáždili vodítka o povaze akrečního procesu. Je pozoruhodné, že magnetická aktivita zřejmě hrála roli v dramatickém úbytku hmoty, což bylo dosud pozorováno pouze u hvězd. To naznačuje, že i objekty s nízkou hmotností mohou mít silná magnetická pole schopná takové akreční události pohánět. Astronomové také zjistili, že chemické složení disku kolem planety se během akreční epizody změnilo, přičemž vodní pára byla detekována během ní, ale ne před ní. Tento jev byl pozorován u hvězd, ale nikdy u žádné planety.
Potulné planety je obtížné detekovat, protože jsou velmi slabé, ale připravovaný Extrémně velký dalekohled ESO (Extremely Large Telescope – ELT), který bude pracovat pod nejtemnější astronomickou oblohou na světě, by to mohl změnit. Jeho výkonné přístroje a obří primární zrcadlo o průměru 39,3 metru umožní astronomům objevit a studovat více těchto osamělých planet a pomohou jim lépe pochopit, jak moc se podobají hvězdám. Jak říká spoluautorka studie a astronomka ESO Amelia Bayo: „Myšlenka, že se planetární objekt může chovat jako hvězda, je úžasná a vybízí nás k zamyšlení, jaké by mohly být světy mimo náš vlastní v jejich raných fázích.“
Zdroj: https://www.eso.org/public/news/eso2516/
autor: František Martinek