Aktuality AK

Na základě prozkoumání starých snímků z kosmických sond Mars Express a ExoMars Trace Gas Orbiter Evropské kosmické agentury ESA za uplynulých 20 let vědci zaznamenali 1039 vzdušných vírů, které odhalily, jak se prach zvedá do vzduchu a víří po povrchu Marsu. Jejich zjištění, která byla zveřejněna v časopise Science Advances, včetně toho, že nejsilnější větry na Marsu vanou mnohem rychleji, než jsme si mysleli, nám poskytují mnohem jasnější obraz o počasí a klimatu rudé planety.

Fosfin v poslední době způsobil v astronomickém světě značný rozruch. To bylo z velké části způsobeno jeho (stále vášnivě diskutovaným) objevem v atmosféře Venuše. Zatímco jediný známý způsob, jakým může fosfin vznikat na pozemských planetách, jako je Venuše, je nějaký druh biologického původu, je relativně běžný u větších plynných obrů a dokonce i u „hnědých trpaslíků“ – neúspěšných hvězd větších než Jupiter, ale ne dostatečně velkých na to, aby zahájily vlastní proces vodíkové fúze. Dříve jsme fosfin v atmosférách hnědých trpaslíků neviděli, ale nový článek od skupiny výzkumníků, dostupný v předtiskové podobě na arXiv, využil data shromážděná vesmírným dalekohledem Jamese Webba (JWST) k jeho prvnímu objevení. Také si uvědomili mechanismus, který jeho detekci ztěžoval – metalicitu objektu.

Mezihvězdný návštěvník 3I/ATLAS se neustále mění, když prolétá Sluneční soustavou. To se dá očekávat, protože se poprvé za potenciálně miliardy let blíží energii, kterou vyzařuje Slunce. Vědci tyto změny bedlivě sledují; jednak proto, aby se ujistili, že neexistuje nic, co by bylo podle našich současných znalostí nevysvětlitelné, a také proto, aby porovnali 3I/ATLAS s předchozími mezihvězdnými návštěvníky i s kometami v naší Sluneční soustavě. Nedávný článek evropských vědců popisuje, jak změny v určitém poměru materiálů v komě 3I/ATLAS odpovídají našemu současnému chápání kometární geologie.

Nové pohledy na dvě srážející se černé díry potvrzují předpovědi Stephena Hawkinga s využitím teorie relativity Alberta Einsteina. Když se dvě černé díry srazí a splynou, uvolní gravitační vlny. Tyto vlny mohou být detekovány detektory LIGO, Virgo a KAGRA na zemském povrchu, což vědcům umožňuje určit hmotnost a rotaci černých děr. Dosud nejjasnější signál sloučení černých děr, pojmenovaný GW250114, který detektor LIGO zaznamenal v lednu 2025, nabízí nový pohled na tyto záhadné kosmické giganty.

Ilustrace v úvodu článku znázorňuje podíl prvků v hvězdách první generace v porovnání se Sluncem. Hvězdy první generace jsou téměř výhradně složeny z vodíku a helia, zatímco Slunce obsahuje také těžší prvky, které astronomové souhrnně označují jako kovy.

Vědci z Havajské univerzity objevili, proč na Slunci „prší“ a odhalili, že záhadné proudy plazmy jsou způsobeny měnícím se elementárním složením. Na Slunci prší a vědci z Astronomického institutu Havajské univerzity (IfA) konečně odhalili důvod.

Dalekohled Gemini South otevírá cestu pro charakterizování malých asteroidů při pozorování ze Země díky novým datům o cílovém tělese japonské sondy Hayabusa 2 – asteroidu 1998 KY26. Astronomové využívající observatoře po celém světě, včetně dalekohledů Gemini South, SOAR a 4metrového dalekohledu Víctor M. Blanco, který je částečně financován americkou Národní vědeckou nadací a provozován NSF NOIRLab, zjistili, že asteroid 1998 KY26 je téměř třikrát menší a rotuje mnohem rychleji, než se dříve myslelo. Tento asteroid bude cílem prodloužené japonské mise Hayabusa 2 v roce 2031 a nová pozorování nabízejí klíčové informace pro fungování mise.

Jedním z největších úspěchů vesmírného dalekohledu Jamese Webba (JWST) je způsob, jakým umožnil vědcům zkoumat galaxie, které existovaly v době, kdy byl vesmír velmi mladý. To byl jeden z hlavních cílů, které ovlivnily návrh Webbova teleskopu, jehož úkolem je poskytnout snímky nejranějších galaxií s vysokým rozlišením, což by astronomům a kosmologům umožnilo lépe pochopit, jak se v čase vyvíjely. S tím souvisí studium raných masivních černých děr, které se od té doby vyvinuly v supermasivní černé díry (supermassive black holes – SMBH), jež se dnes nacházejí v centrech galaxií.

Astronomové zaznamenali obrovský „růstový spurt“ u tzv. „potulné“ planety. Na rozdíl od planet ve Sluneční soustavě tyto objekty neobíhají kolem hvězd, ale volně putují vesmírem. Nová pozorování provedená pomocí dalekohledu VLT (Very Large Telescope) Evropské jižní observatoře (ESO) odhalují, že tato potulná exoplaneta nabaluje plyn a prach ze svého okolí rychlostí šest miliard tun za sekundu. Jedná se o největší tempo růstu, jaké kdy bylo u volné planety, nebo u planety jakéhokoliv druhu, zaznamenáno, což poskytuje cenné poznatky o tom, jak se formují a rostou.

Zdá se, že v poslední době je v módě přezkoumávání starých dat s využitím moderního chápání. Jedním z nejžhavěji diskutovaných témat v poslední době v astrobiologické komunitě bylo, zda na Venuši může existovat život – konkrétně v jejích oblačných vrstvách, z nichž některé mají jedny z podmínek nejvíce podobných Zemi ze všech částí Sluneční soustavy, alespoň co se týče tlaku a teploty. Nový článek od týmu amerických vědců do této debaty jen přidal olej do ohně tím, že přezkoumal data z mise Pioneer k Venuši, kterou NASA vypustila v 70. letech – a zjistil, že mraky na Venuši jsou tvořeny převážně vodou.