Aktuality AK

Astronomové poprvé spojili síly vesmírných teleskopů Hubble Space Telescope (HST) a James Webb Space Telescope (JWST), aby vypátrali jedny z nejmenších a nejslabších objektů, jaké kdy byly ve vnější oblasti Sluneční soustavy zaznamenány.

Od chvíle, kdy objekt 3I/ATLAS proletěl Sluneční soustavou – přičemž minul Zemi a následně obletěl Slunce – se vědci zabývají otázkou jeho původu. Jakožto teprve třetí mezihvězdný objekt (interstellar object – ISO) detekovaný astronomy vykazoval 3I/ATLAS značné uvolňování plynů, a to jak před průletem nejblíže ke Slunci, tak po něm. Obzvláště významné však byly výtrysky materiálu, k nimž došlo poté, co se objekt po průletu opět objevil; poskytly totiž údaje o složení jeho nitra.

Dva prstence obklopující malé těleso Chariklo, objevené v roce 2013, nyní vykazují známky změn ve své struktuře a průhlednosti. Tento objev, na němž se podíleli výzkumníci z Pařížské observatoře (PSL), CNRS a Sorbonnské univerzity, byl umožněn díky Vesmírnému dalekohledu Jamese Webba (JWST). Výsledky jsou předmětem vědecké studie zveřejněné v časopise Science Advances dne 9. září 2026.

Život na Marsu hledáme už dlouho, ale zatím jsme nic nenašli. Základním problémem je záhada dvou klíčových ingrediencí pro život. Život, jak ho známe, potřebuje kapalnou vodu a rozumné teploty, obojí je na Marsu k dispozici, ale téměř nikdy současně. Nový článek od hlavní autorky Anny Bognarové a jejího týmu z ELTE Eötvös Loránd University a Konkoly Observatory však popisuje způsob, jak může život mít přístup k oběma požadavkům současně – skrýváním se v povrchových krystalech soli.

Ilustrace v úvodu článku ukazuje systém kolem hvězdy PDS 70, včetně jeho dvou exoplanet. Komety se přibližují ke hvězdě a uvolňují těkavé látky, které sublimují, když se komety zahřívají. Voda na povrchu Země řadí planetu do vlastní, privilegované kategorie mezi tělesy Sluneční soustavy. Tato voda umožnila vznik a rozkvět života. Stále se diskutuje o zdroji této pozemské vody.

Severní pól Saturnu je již téměř pět desetiletí známý bizarním šestistranným tryskovým prouděním známým jako šestiúhelník; útvarem, který poprvé spatřila kosmická sonda Voyager v 80. letech 20. století a který existuje dodnes. Astronomové se dlouho zamýšleli nad tím, zda jižní polokoule planety s prstenci neskrývá jeho zrcadlovou strukturu. Nyní se ukazuje, že na jižním pólu tiše roste něco vlastního: desetiúhelník.

Po generace se studenti učili představovat si zemské oceány, které pod gravitačním vlivem Měsíce tvoří dvě široké „boule“ na opačných stranách planety. Výzkumníci pod vedením Yongfeng Yang of the Water Resources Comprehensive Development Center of Shandong Province, Jiajia Yuan of the School of Geomatics at Anhui University of Science and Technology a Mingyuan Fan of the Water Resources Research Institute of Shandong Province nyní otestovali, zda se tyto navrhované výdutě skutečně objevují na zemském povrchu.

Planeta Mars je chladný a suchý svět zcela prostý života, ale před miliardami let byly podmínky úplně jiné. Tehdy měl Mars mnohem teplejší nitro než dnes, což vedlo k aktivní vulkanické činnosti doplňující jeho atmosféru, k magnetickému poli, které planetu chránilo před škodlivým slunečním a kosmickým zářením a k povrchu s tekoucí kapalnou vodou. Vzhledem k malé velikosti Marsu se však nitro ochlazovalo mnohem rychleji než zemské, což vedlo ke ztrátě vulkanické aktivity, téměř k absolutnímu vyčerpání jeho magnetického pole a k úplnému odpaření veškeré povrchové kapalné vody. Jaké je ale dnešní vnitřní teplo Marsu?

Malá prachová zrnka, která dopadají na Zemi během meteorických rojů nebo končí jako součást větších meteoritů nalezených na zemském povrchu, mohou obsahovat překvapivá vodítka k formování Slunce. Je to proto, že zaznamenávají stav magnetického pole v protohvězdné mlhovině, ze které se Země (a nakonec i ostatní planety) zformovala.

Planeta Jupiter hostí více než 100 měsíců, přičemž většina pozornosti je věnována čtyřem galileovským satelitům Io, Europa, Ganymed a Kallisto. To je primárně způsobeno jejich aktivní geologií. Io je vulkanicky nejaktivnější těleso ve Sluneční soustavě. Europa má pod svou ledovou kůrou rozsáhlý podpovrchový oceán tekuté vody. Menší a méně známé měsíce Jupitera by však astronomům mohly poskytnout klíčové poznatky o historii Sluneční soustavy, protože na rozdíl od galileovských měsíců zůstaly do značné míry nezměněny.