Aktuality AK

Severní pól Saturnu je již téměř pět desetiletí známý bizarním šestistranným tryskovým prouděním známým jako šestiúhelník; útvarem, který poprvé spatřila kosmická sonda Voyager v 80. letech 20. století a který existuje dodnes. Astronomové se dlouho zamýšleli nad tím, zda jižní polokoule planety s prstenci neskrývá jeho zrcadlovou strukturu. Nyní se ukazuje, že na jižním pólu tiše roste něco vlastního: desetiúhelník.

Po generace se studenti učili představovat si zemské oceány, které pod gravitačním vlivem Měsíce tvoří dvě široké „boule“ na opačných stranách planety. Výzkumníci pod vedením Yongfeng Yang of the Water Resources Comprehensive Development Center of Shandong Province, Jiajia Yuan of the School of Geomatics at Anhui University of Science and Technology a Mingyuan Fan of the Water Resources Research Institute of Shandong Province nyní otestovali, zda se tyto navrhované výdutě skutečně objevují na zemském povrchu.

Planeta Mars je chladný a suchý svět zcela prostý života, ale před miliardami let byly podmínky úplně jiné. Tehdy měl Mars mnohem teplejší nitro než dnes, což vedlo k aktivní vulkanické činnosti doplňující jeho atmosféru, k magnetickému poli, které planetu chránilo před škodlivým slunečním a kosmickým zářením a k povrchu s tekoucí kapalnou vodou. Vzhledem k malé velikosti Marsu se však nitro ochlazovalo mnohem rychleji než zemské, což vedlo ke ztrátě vulkanické aktivity, téměř k absolutnímu vyčerpání jeho magnetického pole a k úplnému odpaření veškeré povrchové kapalné vody. Jaké je ale dnešní vnitřní teplo Marsu?

Malá prachová zrnka, která dopadají na Zemi během meteorických rojů nebo končí jako součást větších meteoritů nalezených na zemském povrchu, mohou obsahovat překvapivá vodítka k formování Slunce. Je to proto, že zaznamenávají stav magnetického pole v protohvězdné mlhovině, ze které se Země (a nakonec i ostatní planety) zformovala.

Planeta Jupiter hostí více než 100 měsíců, přičemž většina pozornosti je věnována čtyřem galileovským satelitům Io, Europa, Ganymed a Kallisto. To je primárně způsobeno jejich aktivní geologií. Io je vulkanicky nejaktivnější těleso ve Sluneční soustavě. Europa má pod svou ledovou kůrou rozsáhlý podpovrchový oceán tekuté vody. Menší a méně známé měsíce Jupitera by však astronomům mohly poskytnout klíčové poznatky o historii Sluneční soustavy, protože na rozdíl od galileovských měsíců zůstaly do značné míry nezměněny.

Úvodní obrázek z JWST byl prvním snímkem, který dalekohled zveřejnil. Ukazuje kupu galaxií SMACS 0723 a některé z jejích členů. Jedním z prvních objevů dalekohledu bylo, že rané galaxie byly již několik set milionů let po Velkém třesku hmotnější, než si dokážeme vysvětlit. Nový výzkum říká, že tyto galaxie, které boří teorii, byly ve skutečnosti ještě hmotnější.

Kamenné planety mohly vzniknout mnohem dříve, než kdokoliv očekával; téměř hned poté, co první hvězdy daly vesmíru ingredience k jejich vzniku. Nové počítačové simulace naznačují, že planetesimály, pevné předchůdkyně planet, jako je Země, se mohly zformovat již asi 100 milionů let po Velkém třesku. V té době byl vesmír starý méně než 1 procento svého současného věku a první generace hvězd teprve začínaly transformovat chemické složení kosmu.

Něco v mladém vesmíru září jako hvězda, což by nemělo být možné. Astronomové objevili „černou díru“, extrémně jasnou rudou skvrnu v raném vesmíru, která se jeví jako nový typ astrofyzikálního objektu. Připomíná obrovskou hvězdu, ale její produkce energie se blíží tomu, co by mohla generovat černá díra.

Gliese 523 b (neboli GJ 523 b) je mladá, ultrahustá planeta, která obíhá téměř kolmo k rotaci své hvězdy, tvrdí tým amerických astronomů.

Klíčová geologická stopa ke globálnímu narušení starověkého uhlíkového cyklu Země může mít lokálnější původ. Před zhruba 2,5 až 2 miliardami let prošla Země největší chemickou transformací známou z historie svého povrchu, kdy se v atmosféře hromadil kyslík. Tato změna nakonec pomohla vytvořit podmínky pro složité organismy, jako jsou rostliny a živočichové, které se objevily asi před půl miliardou let.