Aktuality AK

Vesmírný dalekohled Jamese Webba (JWST) opět překonal sám sebe a posunul hranice pozorovatelného vesmíru blíže ke kosmickému úsvitu potvrzením jasné galaxie, která existovala pouhých 280 milionů let po Velkém třesku.

Chemikálie známá jako 2,5-cyklohexadien-1-thion (C₆H₆S) je prstencovitý uhlovodík obsahující síru, který vzniká při biochemických reakcích. Astronomové z Max Planckova institutu pro mimozemskou fyziku (MPE) a Centra astrobiologie (CAB) CSIC-INTA poprvé detekovali tuto komplexní molekulu ve vesmíru při zkoumání molekulárního oblaku G+0,693–0,027, oblasti vzniku hvězd vzdálené asi 27 000 světelných let od Země poblíž středu Mléčné dráhy. Tento objev představuje největší molekulu obsahující síru, která kdy byla detekována za hranicemi Země, a má významné důsledky pro studium kosmického původu života.

Když rover s názvem Perseverance začátkem roku 2021 přistál v kráteru Jezero, vědci již věděli, že si vybrali zajímavé místo k prozkoumání. Z oběžné dráhy mohli vidět něco, co vypadalo jako prstenec kolem kráteru, což naznačovalo, že tam kdysi mohla být voda. O tom, co to přesně znamená, se však vedla debata a trvalo téměř pět let, než to bylo potvrzeno. Nový článek doktoranda Alexe Jonese z Imperial College London a jeho spoluautorů definitivně uzavřel debatu o zdroji tohoto útvaru – jeho část byla kdysi pláží.

„Jak vznikl život?“ Nad touto otázkou přemýšlejí filozofové, učenci a vědci od nepaměti. V moderní době se obecně předpokládá, že stavební kameny života, jak ho známe – aminokyseliny, DNA a RNA – se spontánně spojily a vytvořily první proteiny před miliardami let. Všechny pokusy o rekonstrukci této chemické reakce („abiogeneze“) v laboratoři však nepřinesly žádné výsledky. Přesto se všeobecně uznává, že k této události došlo na Zemi, s největší pravděpodobností v jejích raných oceánech.

Jupiterova atmosféra a oblaka fascinují pozorovatele vesmíru po staletí, protože jejich vícebarevné, vířivé vrstvy lze snadno pozorovat výkonnými dalekohledy na Zemi. Kosmická sonda NASA s názvem Juno však posunula laťku v našem chápání atmosférických útvarů Jupitera na vyšší úroveň a odhalila je v dechberoucích detailech. Patří sem snímky mohutných bouřek s blesky, mraků pohlcujících jiné mraky, polárních vírů a silných tryskových proudů. Navzdory kráse a úžasnosti Jupitera si vědci stále lámou hlavu nad procesy probíhajícími hluboko uvnitř jeho atmosféry, které vedou k těmto neuvěřitelným útvarům.

„Mezihvězdné objekty poskytují jedinečné příležitosti ke studiu materiálů z jiných hvězdných systémů,“ napsali profesor Abraham Loeb z Harvardovy univerzity a Mauro Barbieri z observatoře INAF-Padova v nedávném článku publikovaném v časopise Research Notes of the American Astronomical Society. „Bohužel pro tento účel 1I/Oumuamua nevykazovala kolem sebe stopy plynu ani prachu a 2I/Borisov byla pozorována pouze při fázových úhlech vzhledem k ose Slunce-Země větších než 16 stupňů a nikdy v blízkosti opozice.“

Diagram znázorňuje rozdílné výchozí materiály pro vznik galileovských měsíců, přičemž Io vznikal z bezvodé horniny, Europa vznikala z vodnaté (na vodu bohaté) horniny, zatímco Ganymed a Kallisto se formovaly primárně z ledu.

Astronomové pozorovali hvězdu podobnou Slunci, která dramaticky slábla téměř devět měsíců poté, co ji zakryl obrovský oblak plynu a prachu. Ilustrace zobrazuje velký disk planetárních trosek, obklopený hustým oblakem prachu a plynu, procházející před hvězdou. Tým astronomů použil optický spektrograf s vysokým rozlišením GHOST na dalekohledu Gemini South, což je polovina Mezinárodní observatoře Gemini, částečně financované Národní vědeckou nadací USA a provozované NSF NOIRLab, k měření pohybu plynu v oblaku.

Přechod Země od extrémního tepla k dlouhodobému ochlazování může být důsledkem pomalého, planetárního obnovování rovnováhy hluboko v oceánech. Vědci odhalují důkazy o tom, že změny v interakci oceánů s uhlíkem se vyvíjely v průběhu desítek milionů let, což potenciálně neočekávaným způsobem zesiluje změnu klimatu. Vyřešili tak 66 milionů let starou záhadu a vysvětlili, jak se Země změnila z teplé tropické skleníkové planety na svět pokrytý ledem.

Nové nejmodernější kosmologické simulace provedené astronomy z Maynooth University ukazují, že v hustém a turbulentním úsvitu vesmíru by černé díry typu „lehké zárodky“ mohly rychle pohltit okolní hmotu a konkurovat kolosálním černým dírám pozorovaným v centrech raných galaxií.