Aktuality AK

Simulace galaxií naznačují, že Mléčná dráha nabízí jedny z nejlepších podmínek pro život ve vesmíru, zatímco menší a hustěji zalidněné galaxie zůstávají méně tolerantní. Země se v současnosti jeví jako problematické místo, ale alespoň naše kosmické okolí se jeví jako klidné. To ale neplatí univerzálně, protože exploze, srážky a další nebezpečí číhají i na jiných místech a v jiných dobách.

Úvodní obrázek znázorňuje hypotetický mechanismus zadržování tepla v nitru Měsíce, který udržoval nitro tělesa teplé a bránil jeho smršťování v důsledku chladnutí. To vedlo ke vzniku zlomů v měsíční kůře, k jejichž aktivitě dochází dodnes.

Kosmos kolísá mezi předvídatelnou stabilitou a divokým chaosem, který trápí naše smysly. V našem místním slunečním sídle je stabilita planet „otázkou, kolem které byla postavena nebeská mechanika“. Pravděpodobně ještě předtím, než taková slova existovala, když naši dávní předkové přemýšleli o třpytivých ohních na noční obloze.

Tým astronomů objevil komplexní souvislost mezi uspořádáním planetárních soustav a jejich mateřskými hvězdami. Autoři ji popisují jako „genetické pouto“ mezi velikostí a metalicitou (obsahem prvků těžších než helium) mateřské hvězdy na jedné straně a typem planet i jejich rozmístěním na straně druhé. Mateřská hvězda totiž zásadně ovlivňuje vznik, dynamický vývoj i budoucí stabilitu celé planetární soustavy.

Tým astronomů pod vedením Marka Hollandse z University of Warwick převedl spektra bílých trpaslíků na barvy, které by vnímalo lidské oko.

Naše krásná, velká a kulatá planeta ve skutečnosti není dokonalou koulí. Jak se otáčí kolem své osy a zároveň obíhá kolem Slunce, způsobuje rotace její vyboulení na rovníku a zploštění na pólech. Tato deformace je nepatrná – při pohledu na snímek Země z vesmíru ji lidské oko prakticky nemá šanci zaznamenat – avšak jde o známý a zcela běžný důsledek fyzikálních zákonů rotace.

Jupiter je největší planetou Sluneční soustavy a odpovídá tomu i jeho mohutná magnetosféra! Sonda Juno agentury NASA tuto obří planetu zkoumá již od roku 2016, aby lépe porozuměla její magnetosféře a její známé interakci s Io – nejvnitřnějším a vulkanicky aktivním měsícem. Zvláštní pozornost si zasluhuje prstencový magnetický disk, který je poháněn rychlou rotací planety a materiálem vyvrhovaným sopkami na měsíci Io. Vědci si tento útvar až donedávna představovali jako hladký disk, který se v rytmu rotace Jupitera zvedá a klesá.

Kosmický teleskop NASA s názvem SPHEREx (Spectro-Photometer for the History of the Universe, Epoch of Reionization, and Ices Explorer) vrhá nové světlo na hnědé trpaslíky, nebeské objekty, které stírají hranici mezi hvězdami a exoplanetami. Nové poznatky publikované v časopise The Astrophysical Journal ukazují, že tyto temné a oblačné světy mají chemicky bohatou atmosféru, podobně jako obří planety ve Sluneční soustavě.

Více než čtvrt století ležely v archivu Hubbleova vesmírného dalekohledu HST ukryty neidentifikované chemické signatury bílého trpaslíka, dokud pečlivé pátrání mladého astronoma neodhalilo něco mimořádného: vysoké množství niobu a další neobvyklé chemické prvky, což naznačuje potenciální planetu druhé generace obíhající kolem bílého trpaslíka. I když byla kolem bílých trpaslíků identifikována hrstka planet, jedná se o prvního kandidáta s charakteristickými znaky planety, která vznikla z materiálu souvisejícího se smrtí hvězdy, nikoliv s jejím zrozením. Tento objev nabízí fascinující novou oblast budoucího výzkumu a zdůrazňuje zajímavý koncept, že hvězdy by mohly mít prodloužené druhé dějství, v němž by se mohly objevit nové planety dlouho poté, co dojde palivo jejich primárního „života“.

Tento nový snímek z Vesmírného dalekohledu Jamese Webba JWST (společného projektu agentur NASA, ESA a CSA) odhaluje snovou scenérii hýřící barvami. Zachycuje hvězdnou porodnici známou jako NGC 7129 – mlhovinu, v jejíchž oblacích plynu a prachu se ukrývá množství hvězd a protohvězd. Webbův teleskop snímal v infračerveném oboru, který proniká hustou látkou, jež jinak ostatní druhy světla rozptyluje či pohlcuje. Tato oblast, plná hvězdných objektů v různých fázích vývoje, nabízí příležitost zkoumat, jak hvězdy utvářejí své okolí.