Aktuality AK

Bouřlivá černá díra v galaxii NGC 4945 nejen pohlcuje materiál, ale také ho vysokou rychlostí vyvrhuje ven. Tyto výtrysky se při vzdalování zrychlují a ukazují, jak černé díry utvářejí osud galaxií. NGC 4945, nádherná spirální galaxie vzdálená více než 12 milionů světelných let, skrývá divoké tajemství: ve svém středu má dravou černou díru. Toto supermasivní monstrum nejenže pohlcuje hmotu, ale také ji neuvěřitelnou rychlostí vyvrhuje ven, čímž vytváří výtrysky, které unikají samotné galaxii.

Webbův teleskop JWST studoval TOI-421 b, horkou subneptunskou exoplanetu s čistou atmosférou bohatou na vodík, která obíhá kolem hvězdy podobné Slunci ve vzdálenosti 244 světelných let. Vesmír je plný zázraků a vesmírný teleskop Jamese Webba odkrývá jednu vrstvu vesmírného tajemství za druhou. V průlomové studii zveřejněné 5. května 2025 poskytl dalekohled bezprecedentní pohled na TOI-421 b, horkou subneptunskou exoplanetu, která přepisuje naše chápání těchto záhadných světů.

Úvodní snímek kupy galaxií Phoenix kombinuje data z Hubbleova vesmírného dalekohledu HST, rentgenové observatoře Chandra a radioteleskopu Very Large Array (VLA). Rentgenové záření z observatoře Chandra zobrazuje extrémně horký plyn fialovou barvou. Optická světelná data z HST ukazují galaxie žlutě a vlákna chladnějšího plynu, kde se tvoří hvězdy, světle modře. Výtrysky znázorněné červeně jsou vidět na rádiových vlnách radioteleskopu VLA.

Nová teorie spojuje gravitaci s kvantovou entropií a zavádí pole G, které by mohlo vysvětlit temnou hmotu a rozpínání vesmíru. Ginestra Bianconi, profesor aplikované matematiky na Queen Mary University of London, v nedávné studii publikované v časopise Physical Review D představuje průlomový rámec, který může změnit naše chápání gravitace a jejího spojení s kvantovou mechanikou. Studie představuje nový přístup, který odvozuje gravitaci z kvantové relativní entropie a nabízí potenciální most mezi dvěma základními, ale historicky neslučitelnými teoriemi: kvantovou mechanikou a Einsteinovou obecnou relativitou.

Zdá se, že supermasivní černá díra v centru Mléčné dráhy pořádá večírek se světelnou show ve stylu diskokoule. Pomocí vesmírného teleskopu Jamese Webba získal tým astrofyziků dosud nejdelší a nejpodrobnější pohled na „prázdnotu“, která se skrývá uprostřed naší Galaxie.

Mocná kosmická událost z roku 2004 – záblesk záření gama z magnetaru vzdáleného 30 000 světelných let – byla právě odhalena jako hlavní zdroj nejtěžších prvků ve vesmíru, jako je zlato a platina. Vědci prokázali, že při této intenzivní erupci, která byla jasnější než cokoliv jiného, co bylo v naší Galaxii dosud pozorováno, vznikly během exploze těžké prvky. Toto zjištění přepisuje dosavadní poznatky o vzniku prvků a naznačuje, že magnetary mohou být klíčovými hráči při šíření těchto vzácných materiálů ve vesmíru, včetně vzácných kovů na Zemi.

Tuto mapu celé oblohy vytvořila a zveřejnila mise Gaia Evropské vesmírné agentury a obsahuje data z více než 1,8 miliardy hvězd. Zobrazuje celkovou jasnost a barvu hvězd pozorovaných družicí a zveřejněných v rámci vydání Gaia Early Data Release 3 (Gaia EDR3) v roce 2020. Jako žluté body jsou překryty polohy více než 1000 mladých hvězd; tyto hvězdy tvoří nově objevenou rodinu Ophion, která se brzy zcela rozptýlí ze své hvězdné školky a rozprchne se po Mléčné dráze. K objevu skupiny Ophion, která se chová jako žádná jiná hvězdná rodina, kterou jsme doposud pozorovali, přispěla spektroskopická data z družice Gaia.

Obrázek ukazuje, jak by mohla vypadat exoplaneta K2-18 b na základě vědeckých dat. K2-18 b, exoplaneta 8,6krát hmotnější než Země, obíhá kolem chladné trpasličí hvězdy K2-18 v obyvatelné zóně a leží 120 světelných let od Země.

Vesta, která byla kdysi považována za miniplanetu, možná nakonec jádro nemá. Nová data naznačují, že jde buď o neúplně zformovaný svět, nebo o odlomený kus z jiné formující se planety. Tento překvapivý zvrat zpochybňuje vše, co si vědci mysleli, že vědí o jedné z největších planetek Sluneční soustavy.

Hvězdotvorná oblast Sagittarius C, kterou zachytil vesmírný dalekohled Jamese Webba (JWST), se nachází asi 200 světelných let od centrální supermasivní černé díry Mléčné dráhy nazvané Sagittarius A*. Spektrální index vlevo dole ukazuje, jak byla rádiovým datům přiřazena barva pro vytvoření snímku. Na záporném konci se nachází netepelná emise, stimulovaná elektrony spirálovitě se pohybujícími kolem siločar magnetického pole. Na kladné straně je tepelná emise pocházející z horkého, ionizovaného plazmatu. U Webbova teleskopu se barva přiřazuje posunem infračerveného spektra do barev viditelného světla. Nejkratší infračervené vlnové délky jsou modřejší a delší vlnové délky se jeví více červené (viz připojený obrázek).