Aktuality AK

Vědci využívají simulace a data z teleskopu South Pole Telescope k detekci slabého kinetického kSZ efektu, který je klíčem k pochopení epochy reionizace, kdy došlo k ionizaci vesmíru prvními hvězdami. Představte si, že se vydáte na cestu do úplných počátků vesmíru, konkrétně na začátek epochy reionizace (EoR). Tehdy vznikly první hvězdy a galaxie a jejich energie oddělila protony a elektrony hustého, temného prvotního vodíkového plynu, který tvořil vesmír, a vytvořila bubliny ionizovaného plynu.

Vědci navrhují, že splynutí černých děr může pomoci odhalit nové částice pomocí analýzy gravitačních vln, což představuje nový přístup k detekci částic. Splývající černé díry mohou odhalit nové částice prostřednictvím gravitačních vln, a to buď ionizací, nebo specifickými změnami oběžných drah. To nabízí nové strategie pro hledání ultralehkých částic.

Výzkumníci z Imperial College London zjistili, že před 4,5 miliardami let vodní led modifikoval asteroidy způsobem, který mohl vést k počátku života na Zemi. Na obrázku je umělecké ztvárnění gejzírů unikajících z asteroidů v rané Sluneční soustavě. Led na dávných asteroidech, jako je Ryugu, mohl mít zásadní význam pro vznik života na Zemi.

Nové poznatky o hvězdné nukleosyntéze ukazují, že klíčovým mechanismem vzniku těžkých prvků je „intermediální i-proces“, přičemž experimenty naznačují, že primárním místem těchto reakcí by mohli být bílí trpaslíci. Nedávné studie v jaderné astrofyzice představily „meziproces i“, kritickou reakční cestu pro syntézu těžkých prvků, jako je lanthan, ve hvězdách. Díky experimentům na předních pracovištích, jako je Argonne National Laboratory, vědci zpřesňují naše znalosti tohoto procesu a navrhují bílé trpaslíky jako pravděpodobná místa těchto jaderných reakcí.

Snímky z observatoře Solar Dynamics Observatory (SDO) ukazují vzhled Slunce v době slunečního minima (vlevo, prosinec 2019) a slunečního maxima (vpravo, květen 2024). Tyto snímky jsou pořízeny na vlnové délce extrémního ultrafialového světla, které odhaluje aktivní oblasti na Slunci, jež jsou častější během slunečního maxima. Na telekonferenci s novináři zástupci NASA, Národního úřadu pro oceán a atmosféru (NOAA) a mezinárodního panelu pro předpověď slunečních cyklů oznámili, že Slunce dosáhlo svého slunečního maxima, které by mohlo pokračovat i v příštím roce.

Objevy Purdue University a Laboratoře tryskového pohonu NASA naznačují, že Ceres, který byl dříve považován za suchý asteroid, se ve skutečnosti možná skládá až z 90 % z ledu, což mění naše představy o jeho struktuře a historii. Trpasličí planeta Ceres je zobrazena na snímku ve falešných barvách, které zvýrazňují rozdíly v povrchových materiálech. Výzkumy ukazují, že Ceres, který byl původně považován za kamenný, je převážně ledový, což zpochybňuje dřívější názory.

Rozsáhlá ložiska ledu nalezená na Měsíci by mohla v budoucnu podpořit mise astronautů tím, že poskytnou vodu a zdroj pro pohonné látky, přičemž nový výzkum mapuje tyto zdroje mimo tradiční polární oblasti. Nejnovější analýza sondy NASA Lunar Reconnaissance Orbiter (LRO) odhalila, že ložiska ledu na Měsíci jsou rozsáhlejší, než se dosud předpokládalo a sahají nejméně až do 77 stupňů jižní šířky.

Výzkumníci z Princetonské laboratoře fyziky plazmatu učinili významný objev týkající se extrémní teploty ve sluneční koróně a jako pravděpodobnou příčinu označili odražené vlny plazmatu. Tento průlomový objev, který zahrnuje experimentální i simulační metody, poskytuje zásadní pohled na dlouholetou záhadu, proč je sluneční koróna podstatně teplejší než povrch Slunce.

Umělecký koncept zobrazuje potenciální vulkanický měsíc mezi exoplanetou WASP-49 b (vlevo) a její mateřskou hvězdou. Nové důkazy naznačující, že mohutný sodíkový oblak pozorovaný v blízkosti planety WASP-49 b není produkován ani planetou, ani hvězdou, přiměly vědce k otázce, zda by jeho původcem nemohl být exoměsíc. Existence měsíce mimo Sluneční soustavu nebyla nikdy potvrzena, ale nová studie pod vedením NASA může poskytnout nepřímý důkaz o existenci takového satelitu.

Toto je umělecký koncept raného Marsu s kapalnou vodou (modré oblasti) na povrchu. Dávné oblasti Marsu nesou známky hojného výskytu vody – například rysy připomínající údolí a delty a minerály, které se tvoří pouze v přítomnosti kapalné vody. Vědci se domnívají, že před miliardami let byla atmosféra Marsu mnohem hustší a dostatečně teplá na to, aby se zde vytvořily řeky, jezera a možná i oceány vody. Když se planeta ochladila a ztratila své globální magnetické pole, sluneční vítr a sluneční bouře odnesly do vesmíru značnou část atmosféry planety a proměnily Mars v chladnou a vyprahlou poušť, kterou vidíme dnes.