Aktuality AK

Supernovy jsou vzácné, ale vesmír je velký a plný nejrůznějších objektů a jevů. Je samozřejmě nespravedlivé, že zatímco my čekáme na supernovu Betelgeuze (v nejbližší době se tak nestane), lidé žijící v raném novověku měli na noční obloze viditelnou ne jednu, ale hned dvě supernovy: jednu v roce 1572 a druhou v roce 1604. Explozivní zánik hvězdy v bezpečné vzdálenosti je hybnou událostí a je naprosto nespravedlivé, že ji s velkou pravděpodobností nezažijeme.

Slunce zřídkakdy produkuje extrémní sluneční částice, řádově silnější než vše, co bylo přímo pozorováno. Jejich obrovská síla může v pozemském systému značně narušit produkci kosmogenních izotopů, například radioaktivního izotopu uhlíku (14C), a zanechat tak jasné stopy v přírodních pozemských archivech včetně datovatelných letokruhů stromů. Za posledních 12 000 let bylo známo osm takových událostí, z nichž nejsilnější byla ta z roku 775 n. l.. Nedávno byl objeven nový kandidát na extrémní událost se slunečními částicemi v podobě největšího známého radiouhlíkového maxima datovaného do roku 12 350 před naším letopočtem. Nový výzkum ukazuje, že tato událost byla o 18 % silnější než událost z roku 775 n. l. a pravděpodobně k ní došlo mezi lednem a dubnem roku 12 350 př. n. l., přičemž nejpravděpodobnější datum je začátek března.

Vědci objevili pod povrchem Marsu seismickou signaturu, která naznačuje něco překvapivého – v horní části kůry planety může stále existovat kapalná voda. Tento vzrušující výzkum pochází od mezinárodního týmu vědců: Weijia Sun a Yongxin Pan z Ústavu geologie a geofyziky Čínské akademie věd, Hrvoje Tkalčić z Australské národní univerzity a Marco G. Malusà z Univerzity Milano-Bicocca.

Energetická neutrina ze vzdálené galaxie naznačují překvapivý původ: atomy helia rozrušené ultrafialovým světlem v blízkosti černé díry, což mění to, co jsme si mysleli, že víme o kosmických výtryscích. V hlubokém vesmíru se energetická neutrina obvykle objevují spolu se záblesky záření gama. Galaxie NGC 1068 se však chová jinak – vysílá silný proud neutrin s překvapivě malým množstvím záření gama, což vědcům přináší kosmickou záhadu.

Protoplanetární disky jsou vesmírné školky, kde se z vířících prstenců plynu a prachu obklopujících mladé hvězdy rodí nové planety. Tyto dynamické struktury, které se obvykle rozkládají na vzdálenost stovek astronomických jednotek, představují nejranější fázi vzniku planetárních systémů. V těchto discích se srážejí a slepují drobné prachové částice, které se postupně mění v oblázky, pak v balvany a nakonec v planetární zárodky v procesu zvaném akrece. Jak tyto zárodečné planety rostou, vytvářejí v disku mezery a spirálovité vzory a zanechávají za sebou stopy, které mohou astronomové detekovat pomocí výkonných radioteleskopů, jako je ALMA (Atacama Large Millimeter/submillimeter Array) a vesmírný teleskop Jamese Webba (JWST).

Vodní led má velký vliv na vznik obřích planet a může být také dodáván kometami na plně zformované kamenné planety. Pomocí dat z infračerveného spektrografu NIRSpec na palubě kosmického dalekohledu Jamese Webba (JWST) nyní astronomové zjistili přítomnost krystalického vodního ledu v disku prachového materiálu, který obklopuje hvězdu HD 181327.

Profesor Heino Falcke a jeho kolegové z Radboud University ve své práci z roku 2023 ukázali, že nejen černé díry, ale i všechny ostatní objekty ve vesmíru se mohou „vypařit“ prostřednictvím procesu podobného Hawkingovu záření. Po této publikaci autoři obdrželi mnoho dotazů, jak dlouho bude tento proces trvat. V nové studii vypočítali, že konec vesmíru nastane přibližně za 10^78 let, pokud se bere v úvahu pouze záření podobné Hawkingovu. To je doba, kterou potřebují bílí trpaslíci – nejtrvalejší nebeská tělesa – k rozpadu prostřednictvím záření podobnému Hawkingovu. Předchozí studie, které tento efekt nebraly v úvahu, stanovily dobu života bílých trpaslíků na 10^1100 let.

Polární záře na Jupiteru jsou stokrát jasnější než ty, které vidíme na Zemi, tvrdí tým astronomů pod vedením Jonathana Nicholse z University of Leicester. Polární záře vznikají, když vysokoenergetické částice pronikají do atmosféry planety v blízkosti jejích magnetických pólů a srážejí se s atomy plynu. Polární záře na Jupiteru jsou nejen obrovské, ale také stokrát energetičtější než obdobné úkazy na Zemi.

Co když jeden z nejzákladnějších předpokladů kosmologie – že vesmír vypadá ve všech směrech stejně – není ve skutečnosti pravdivý? Pomocí nového přístupu k datům z evropského teleskopu Euclid hledají vědci v ohybu světla vzdálených galaxií varovný signál, který by mohl přepsat pravidla kosmologie.

Černé díry nakonec nemusí mít singularity! Vědci zkoumají nové modely – včetně těch bez horizontů událostí – které zpochybňují klasickou fyziku. Díky pozorováním nové generace bychom mohli konečně nahlédnout, co se za nimi skrývá.