Aktuality AK

Představte si, že jste dlouhokrký titanosaurus, který se asi před 100 miliony let v raném období křídy pásl na pláních a okusoval listí stromů. Podíváte se na noční oblohu a všimnete si jasné tečky, která se zdá být o něco větší a jasnější než obvykle, protože jste ji viděli už několikrát. Zamručíte na svého bratrance (oficiální dinosauří jazyk) a zeptáte se ho, jestli si jí také všiml. Bratranec vám zamručí, že se skutečně zdá větší a jasnější, a diví se, co se děje.

Hledání života mimo Zemi se tradičně zaměřovalo na exoplanety obíhající kolem hvězd podobných Slunci, což jsou hvězdy spektrálního typu G. Hvězdy s nízkou hmotností, které jsou označovány jako hvězdy typu K a typu M, se však rychle staly cílem astrobiologie, a to především kvůli jejich mnohem delší životnosti. To také znamená, že obyvatelná zóna (HZ), což je vzdálenost od hvězdy, kde by mohla na planetě existovat kapalná voda, je mnohem menší než HZ naší Sluneční soustavy a označuje se jako obyvatelná zóna kapalné vody (LW-HZ). Naproti tomu jiný typ HZ, který zahrnuje ultrafialové (UV) záření hvězdy potenciálně umožňující podmínky pro vznik života, je známý jako UV-HZ.

Nová studie identifikuje dlouho hledanou přechodovou zónu, kde se z padajícího plynu stává rotující disk. Každá planeta – včetně všech planet ve Sluneční soustavě – se zrodila uvnitř rotujícího disku plynu a prachu vířícího kolem mladé hvězdy. Astronomové již dlouho vědí, že tyto disky existují a že se v nich planety formují. Co nedokázali vysvětlit, bylo, jak se tam surovina vůbec dostane. Nyní nová studie vedená Indranim Dasem z Academia Sinica Institute of Astronomy and Astrophysics (ASIAA) nalezla chybějící dílek: zřetelnou přechodovou zónu, kde se chaotický, padající plyn postupně usazuje do uspořádané rotace disku, ve kterém se tvoří planety. Tým ji pojmenoval ENDTRANZ – Envelope Disk Transition Zone – a poprvé ji detekoval ve skutečné mladé hvězdné soustavě pomocí radioteleskopu ALMA (Atacama Large Millimeter/submillimeter Array).

Na úvodním obrázku je umělecká představa dvou mladých hvězd tančících společně ve svém rodišti v mlhovině Orion. Jsou skryty za mraky plynu a prachu, ale radioteleskopy dokáží těmito mraky proniknout a astronomům tak umožnit jejich detailní studium.

Naše Slunce je v celkové hvězdné populaci poněkud výjimkou. Obvykle si hvězdy představujeme jako osamělé poutníky napříč galaxií. Zhruba polovina hvězd podobných Slunci je však uvězněna s více než jednou hvězdou-průvodcem. Pokud jsou dvě, jedná se o „binární“ systém, ale v mnoha případech existuje ještě více hvězd, které jsou všechny kolektivně spojeny gravitací. Astronomové dlouho debatují o tom, proč se to děje, a nový článek Ryana Sponzilliho, postgraduálního studenta na University of Illinois, dostupný v předtiskové verzi na arXiv, argumentuje pro mechanismus známý jako fragmentace disku.

Během posledního desetiletí si astronomové mysleli, že na tuto otázku mají rozumnou odpověď. Kolem hvězd, jako je naše Slunce, převládají dva typy planet: subneptuny, světy připomínající zmenšený Neptun s hustými plynnými obaly, a superzemě, kamenné planety až desetkrát hmotnější než naše vlastní. Průzkumy je našly všude, obíhaly kolem spousty hvězd, a tiše se ujala domněnka, že tyto planety musí být stejně rozšířené po celé Galaxii jako celku.

Rekordní 3D mapa vesmíru je nyní dokončena a dává vědcům nový způsob, jak studovat temnou energii. Obrovský soubor dat by mohl odhalit překvapivé změny v tom, jak se vesmír rozpíná. Vědci dosáhli významného milníku ve snaze pochopit temnou energii dokončením pozorování v celé cílové oblasti 3D mapy vesmíru vytvořené přístrojem Dark Energy Spectroscopic Instrument (DESI).

Kde přesně leží okraj Mléčné dráhy? Na tuto otázku je těžší odpovědět, než by se dalo čekat. Vzhledem k tomu, že se nacházíme uvnitř samotné Galaxie, je samozřejmě těžké posoudit, co to vlastně „okraj“ je. Ještě složitější je definovat, co okraj vůbec je – Galaxie jednoduše snižuje hustotu, čím dále se vzdalujeme od jejího středu. Nový článek výzkumníků z University of Malta si však myslí, že mají odpověď. „Okraj“ lze definovat jako oblast tvorby hvězd a ve svém článku publikovaném v časopise Astronomy & Astrophysics velmi jasně ukazují, že se tento „okraj“ nachází mezi 11,28 a 12,15 kiloparseky (neboli asi 40 000 světelných let) od středu.

Studiem galaktických kup vzdálených od sebe stovky milionů světelných let fyzik z Pensylvánské univerzity Patricio Gallardo a jeho spolupracovníci ukazují, že zákony gravitace popsané Newtonem a Einsteinem stále platí, což poskytuje silný důkaz o existenci neviditelné temné hmoty.

Tento snímek Uranu pořídila 6. února 2023 kamera NIRCam (Near-Infrared Camera) na palubě kosmického teleskopu JWST. Snímek odhaluje úžasné pohledy na prstence planety. Kombinovaná pozorování teleskopů JWST, HST a Keck Observatory se zaměřila na dva nejvnitřnější prstence, aby prozkoumala jejich odlišné složení.