Aktuality AK

Starodávné erupce mohly pomoci utvářet vzduch, který dýcháme. Laboratorní experimenty odhalily neočekávanou schopnost magmatu ukládat další kyslík. Roztavená hornina hluboko v nitru Země může pod tlakem přijímat další zásobu kyslíku, uvádí nová studie. Toto zjištění zvyšuje možnost, že stoupající magma by mohlo uvolňovat kyslík na cestě k povrchu, což je proces, který mohl přispět ke zvýšení atmosférického kyslíku před miliardami let.

Nová teoretická studie naznačuje, že jistá přehlížená částice mohla v raném vesmíru vyvolat změny, které přispěly ke vzniku nerovnováhy mezi hmotou a antihmotou. Rishav Roshan a Sudipta Show ukázali, že pravotočivé neutrino – poté, co se oddělilo od ostatních částic – může vést k období, v němž v raném vesmíru převládá hmota, což zásadně mění historii rozpínání vesmíru.  Otázka, proč ve vesmíru vůbec existuje hmota, zůstává jednou z největších záhad fyziky.

Uran a Neptun dnes sice mohou připomínat dvojčata, ale jejich chemické složení napovídá, že jsou spíše jako bratranci s velmi odlišnou historií. Navzdory onomu ikonickému dokumentu (viz foto v úvodu článku) jsou Uran a Neptun dost možná těmi skutečnými „modrými planetami“ naší Sluneční soustavy. Jejich vizuální podobnost astronomy částečně přesvědčila o tom, že jde o vývojová a chemická dvojčata – jak však ukázala nová studie, zdání může klamat.

Simulace galaxií naznačují, že Mléčná dráha nabízí jedny z nejlepších podmínek pro život ve vesmíru, zatímco menší a hustěji zalidněné galaxie zůstávají méně tolerantní. Země se v současnosti jeví jako problematické místo, ale alespoň naše kosmické okolí se jeví jako klidné. To ale neplatí univerzálně, protože exploze, srážky a další nebezpečí číhají i na jiných místech a v jiných dobách.

Úvodní obrázek znázorňuje hypotetický mechanismus zadržování tepla v nitru Měsíce, který udržoval nitro tělesa teplé a bránil jeho smršťování v důsledku chladnutí. To vedlo ke vzniku zlomů v měsíční kůře, k jejichž aktivitě dochází dodnes.

Kosmos kolísá mezi předvídatelnou stabilitou a divokým chaosem, který trápí naše smysly. V našem místním slunečním sídle je stabilita planet „otázkou, kolem které byla postavena nebeská mechanika“. Pravděpodobně ještě předtím, než taková slova existovala, když naši dávní předkové přemýšleli o třpytivých ohních na noční obloze.

Tým astronomů objevil komplexní souvislost mezi uspořádáním planetárních soustav a jejich mateřskými hvězdami. Autoři ji popisují jako „genetické pouto“ mezi velikostí a metalicitou (obsahem prvků těžších než helium) mateřské hvězdy na jedné straně a typem planet i jejich rozmístěním na straně druhé. Mateřská hvězda totiž zásadně ovlivňuje vznik, dynamický vývoj i budoucí stabilitu celé planetární soustavy.

Tým astronomů pod vedením Marka Hollandse z University of Warwick převedl spektra bílých trpaslíků na barvy, které by vnímalo lidské oko.

Naše krásná, velká a kulatá planeta ve skutečnosti není dokonalou koulí. Jak se otáčí kolem své osy a zároveň obíhá kolem Slunce, způsobuje rotace její vyboulení na rovníku a zploštění na pólech. Tato deformace je nepatrná – při pohledu na snímek Země z vesmíru ji lidské oko prakticky nemá šanci zaznamenat – avšak jde o známý a zcela běžný důsledek fyzikálních zákonů rotace.

Jupiter je největší planetou Sluneční soustavy a odpovídá tomu i jeho mohutná magnetosféra! Sonda Juno agentury NASA tuto obří planetu zkoumá již od roku 2016, aby lépe porozuměla její magnetosféře a její známé interakci s Io – nejvnitřnějším a vulkanicky aktivním měsícem. Zvláštní pozornost si zasluhuje prstencový magnetický disk, který je poháněn rychlou rotací planety a materiálem vyvrhovaným sopkami na měsíci Io. Vědci si tento útvar až donedávna představovali jako hladký disk, který se v rytmu rotace Jupitera zvedá a klesá.