Aktuality AK

Téměř před tisíciletím astronomové spatřili na obloze zářivou novou hvězdu – supernovu tak jasnou, že byla viditelná za denního světla po celé týdny. Dnes se její rozpínající se zbytek, Krabí mlhovina, dále vyvíjí ve vzdálenosti 6 500 světelných let. Mlhovinu, kterou poprvé spojil s historickými záznamy Edwin Hubble, od té doby do nejmenších detailů studoval Hubbleův vesmírný dalekohled HST, který se nyní znovu podíval na tuto starověkou explozi, aby sledoval její pokračující expanzi a transformaci.

Planetka Bennu vypadala zblízka mnohem jinak, než vědci očekávali, a tento nesoulad vedl k hlubšímu zkoumání chování povrchu asteroidů. To, co vědci zjistili na základě studia odebraných vzorků, pomohlo vyřešit dlouholetou záhadu a nabídlo nový vhled na to, jak tento malý svět ukládá a uvolňuje teplo. Bližší pohled na horniny Bennu odhalil nečekanou stopu, která nečekaně změnila celý příběh.

Astronomové z Cornell University identifikovali 45 skalnatých exoplanet v empirické obyvatelné zóně a 24 světů v užší 3D obyvatelné zóně, což vědcům nabízí cíleného průvodce při hledání mimozemského života. Využili k tomu data z mise Gaia agentury ESA a archivu exoplanet NASA.

Tato ilustrace generovaná umělou inteligencí ukazuje exoměsíc obíhající volně putující planetu, která neobíhá kolem žádné hvězdy. Nový výzkum ukazuje, že existují určité evoluční cesty, kdy by exoměsíce obíhající kolem exoplanet mohly být dostatečně teplé pro vznik kapalné vody. Také se uvádí, že tyto obyvatelné podmínky by mohly trvat miliardy let. Existuje alespoň šance, že by na exoměsících kolem exoplanet mohl za správných okolností vzniknout složitý život?

Subatomární objevy Velkého hadronového urychlovače (Large Hadron Collider – LHC) neskončily Higgsovým bosonem. Tento týden vědci z evropského výzkumného centra CERN oznámili, že experiment LHCb na urychlovači detekoval dvojitě „kouzelnou“ částici, která je podobná protonu, ale čtyřikrát těžší.

Astronomové objevili bizarní exoplanetu s obrovským podpovrchovým oceánem magmatu, který zachycuje síru a může představovat zcela novou třídu světů. Tým vědců vedený výzkumníky z University of Oxford odhalil důkazy o dříve neznámém typu planety za hranicemi naší Sluneční soustavy. Zdá se, že tento neobvyklý svět obsahuje obrovské množství síry hluboko pod svým povrchem uvnitř permanentního oceánu roztavené horniny. Výzkum popisující tento objev byl 16. března 2026 publikován v časopise Nature Astronomy.

Evropský tým vedený astronomy z UCL a Cardiff University objevil uvnitř ikonické Prstencové mlhoviny M57 záhadný oblak železa ve tvaru „tyče“ (na obrázku znázorněn červeně). Oblak atomů železa, poprvé popsaný v Monthly Notices of the Royal Astronomical Society, má tvar tyče nebo pásu: přesně se vejde do vnitřní vrstvy elipticky tvarované mlhoviny, známé z mnoha snímků, včetně těch pořízených vesmírným dalekohledem Jamese Webba v infračerveném spektru. Délka útvaru je zhruba 500krát větší než oběžná dráha Pluta kolem Slunce a podle týmu je její hmotnost srovnatelná s Marsem.

Astronomové s využitím rozsáhlého katalogu hvězd podobných Slunci, který vytvořila mise Gaia agentury ESA, našli silné důkazy o tom, že naše domovská hvězda se zhruba před 4 až 6 miliardami let „rozptýlila“ spolu s tisíci svých protějšků. To nabízí nová vodítka k pochopení vzniku centrální příčky Mléčné dráhy.

Invertovaný exoplanetární systém nabízí nové poznatky o staré teorii formování planet. Začínáme si uvědomovat, jak výjimečná je naše vlastní Sluneční soustava a její historie, protože jsou objevovány další a další exoplanety. Objev čtvrté exoplanety v systému LHS 1903, uskutečněný v rámci programu mise CHEOPS agentury ESA, umisťuje skalnatou planetu přesně tam, kde by neměla být. Tento „systém obrácený naruby“ by mohl zpochybnit naše současné chápání formování planet.

Pozorování ukazují, že vesmír se jeví jako plochý, ale jeho skutečná velikost a globální tvar za pozorovatelným horizontem mohou zůstat navždy neznámé. Povrch Země má měřitelnou velikost. Vědci mohou vypočítat její celkovou plochu a kdyby se planeta rozpínala, viděli bychom, jak se její rozměry v průběhu času neustále zvětšují. Protože Zemi můžeme přímo studovat, nabízí také užitečnou analogii pro zamyšlení nad tím, co by mohlo existovat za hranicemi pozorovatelného vesmíru.