Rozhovor s Terezou Bednářovou z týmu Zero-G

02.12.2025

Jaká byla cesta na misi Zero-G? Jak ses tam dostala? Co bylo na výcviku nejnáročnější, co tě na tom nejvíc bavilo?

Cesta byla velmi zajímavá, překvapivá. Letu předcházelo šestifázové výběrové řízení, a až po každé fázi jsme se emailem dozvídali, zda postupujeme nebo ne. Řízení obsahovalo kognitivní, osobnostní, fyzické i anglické testy, neboť posádka letadla byla francouzská, takže abychom porozuměli angličtině s přízvukem. Byla to asi nejlepší francouzská angličtina, jakou jsem slyšela. Dále to obnášelo i osobnostní pohovory, které, jak jsme se všichni shodli, byly tou nejhorší částí, kde nás úplně ugrilovali. Chtěli zjistit, jak pracujeme pod tlakem, takže měli dotazy jako: "Proč si myslíš, že bys zrovna ty měl letět? Proč bychom měli vybrat zrovna tebe?" Vyloženě nás tam nechtěli :).

Takže to byl vždycky výkon a potom čekání, čekání, jestli teda ano, nebo ne. Tímto si člověk prošel, až zjistil, že postupuje do top 26 lidí, ze kterých se bude vybírat posledních šest. Nejzáživnější byl konec: jeli jsme na třídenní výcvik do kempu Baldovec, který nazvali Survivor kemp, kde se mělo eliminovat šest vybraných, kteří nepoletí. Byl to vyloženě Survivor, korunovaný tím, že to vyhlašoval Mikýř. Vyvrcholení tedy mělo fakt grády. Celý rok nás napínali tím, že poletí pouze dvacet, ani o jednoho víc. Potom, co jsme prošli třídenním výcvikem nás celé od kouře, špinavé, zpocené z přírody odvezli do tiskové místnosti na Letiště Václava Havla. Tam nás posadili s tím, že nyní vyberou těch šest. Poté Honza Spratek, který to celé zaštiťuje a organizuje, řekl, že si na pódium pozve někoho kompetentnějšího. Pozval Mikýře, který z toho začal dělat vyloženě Survivor, celé to dramatizoval. Potom ale roztrhl onu obálku a začal řvát, že letíme všichni. 

Byl větší zážitek let nebo to, že to byl let společný s Danem Stachem?

Já osobně jsem Daniela neměla ve své skupině. Je to strašně fajn člověk, je lidský, chytrý, ale zároveň je s ním strašně fajn pokec. Já jsem měla ve skupině Kovyho, a ten byl taky strašně milý. V další skupině byl ještě Mikýř, který nechal Instagram hlasovat, zda si vzít nebo nevzít pilulku proti kinetóze, a nevzal si ji. Naštěstí ale nebyl nakonec z těch, kteří zvraceli. Pár lidem se to ale povedlo. 

I tobě?

Mně naštěstí ne, ale od deváté paraboly mi bylo fakt hodně zle. Ale dostali jsme všichni pytlík na zvracení, ten jsem měla tady v náprsní kapse. Ležela jsem na zemi v tech mezifázích a říkala si, "já to nepoužiju!". Celkem bylo 16 parabol. První byla marsovská gravitace, druhá měsíční, abychom si zvykli, že budeme v jiném prostředí. Zbylých 13 parabol byl stav beztíže. Každý trval asi 20 vteřin a mezitím byly pauzy, asi minuta až pět. Měli jsme vyznačený koridor jen pro nás, 150 kilometrů nad Krkonošemi, aby nedošlo ke kolizím s ostatními letadly. Velikost koridoru nutila piloty často dělat otáčky, což trvalo trošku dýl. A paradoxně ty mezifáze byly za mě horší na žaludek, než stavy beztíže, hlavně kvůli mikroturbulencím. 

Co tě na letu nejvíc překvapilo?

Čekala jsem hlavně, že budu cítit andělíčky, jako když jste na horské dráze, když se vám orgány hodí nahoru. Ve stavu beztíže to nemá ale kam utíkat, není tam směr. Takže se cítíte spíš jako ve vodě, ale bez toho tlaku vody. Tím nás strašili na pohovorech, ptali se, co bych dělala, kdybych začala jako jediná zvracet. Řekla jsem jim, že nic, prostě se to stalo a hotovo. Jsem v letadle, 6 kilometrů nad zemí, asi se z toho nesesypu. Naštěstí to tak ale nebylo, nepříjemný stav se nedostavil. 

Takže co bys říkala na pobyt na ISS na šest měsíců? 

Je to určitě hrozně náročné, člověk si musí zvyknout na to, že musí fungovat úplně jinak. Když jsme měli tu měsíční gravitaci, tak jakmile někdo vyskočil, okamžitě se praštil do hlavy, protože neodhadl výšku výskoku. Ve stavu beztíže hrálo roli i to, že když to piloti ne úplně dobře vychytali, letadlo nás trochu posouvalo dozadu. Pokud se člověk uprostřed pohybu rozhodne, že chtěl vlastně jinam, tak ne. Má smůlu, je uprostřed ničeho a letí tam, kam se rozhodl letět předtím. 

Co tě zajímá mimo vesmír? 

Hudba, pokojové rostliny, těch mám doma trošku víc. Lidi mi říkají, že už je to moc, ale já si to nemyslím, rostlin není nikdy moc. Ve volném čase například háčkuji. V poslední době se zabývám upcyclingem oblečení – beru staré věci, co už táta nenosí a přetvářím je podle svého vkusu. Snažím se omezit konzumerismus, snažím se rozmýšlet, zda danou věc opravdu potřebuju nebo ne a první sáhnu po tom, co už mám doma. Co se hudby týče, hraju na klavír, občas na baskytaru nebo na cello, ale umím jen Tichou noc a tím to končí. Zajímám se o elektronickou hudbu, ráda chodím na koncerty, ať už rockové nebo právě elektronické hudby. 

Chceš u vesmíru i zůstat, nebo chceš do budoucna pracovat v nějakém jiném odvětví? 

Chci se ubírat technickým směrem, studuji VUT a mířím právě do space technologií. Ideálně bych se chtěla uplatnit v ESA. Vývoj satelitů a teleskopů, to by mě asi bavilo. Právě proto jsem šla na mechatroniku. Takže uvidím.:)

Jak se ti líbí na naší hvězdárně?

Je to tady moc pěkné, útulné, má to tady duši. My v Brně teď máme zrekonstruované digitárium, je to moderní, ale tady u vás je to takové… osobnější. Líbí se mi tady. Třeba se tady zase někdy podívám. 

Ptala se a odpovědi zaznamenala Klára Lenžová.

autor: Klára Lenžová