Aktuality AK

Zahalené jádro galaxie se ukázalo být překvapivě aktivní chemickou továrnou, kde kosmické záření může být hnací silou tvorby klíčových organických molekul. Hluboko uvnitř galaxie zahlcené prachem astronomové objevili chemické prostředí mnohem složitější, než se očekávalo.

Nový výzkum provedený Southwest Research Institute (SwRI), Aix-Marseille University a Institute for Advanced Studies (Institutem pro pokročilá studia) ukázal, jak se mohly ve zde znázorněném protoplanetárním disku kolem Slunce vytvořit složité organické molekuly (complex organic molecules – COM). Mezihvězdné ultrafialové záření ozařuje disk materiálu a vytváří řadu podmínek, které by mohly spustit organickou chemii nezbytnou pro vznik COM, protože ledová zrna migrují radiálně a vertikálně v disku. Podobný proces transportu a ozařování probíhá i v cirkumplanetárním disku kolem Jupitera.

Tyto hrbolaté uzlíky vznikly z minerálů, které na Marsu před miliardami let zanechaly zbytky podzemní vody. Rover Curiosity pořídil snímky těchto útvarů o velikosti hrášku při průzkumu geologických formací struktur zvaných „boxwork“ 21. srpna 2025.

Tento kompozitní snímek v infračerveném a optickém spektru ukazuje mladou hvězdu podobnou Slunci pojmenovanou HD 61005, která je vzdálená asi 120 světelných let. Vložený snímek je vytvořen z rentgenových pozorování z teleskopu Chandra a infračervených pozorování z HST. Ukazuje, jak mladá hvězda fouká „bubliny“ neboli nafukuje svou astrosféru.

Vědci vytvořili první globální mapu a analýzu malých hřebenů (small mare ridges – SMR) na Měsíci, což je charakteristický geologický rys tektonické aktivity. Analýza provedená vědci National Air and Space Museum’s Center for Earth and Planetary Studies a jejich kolegy, publikovaná v časopise Planetary Science Journal 24. prosince 2025, poprvé odhaluje, že SMR jsou geologicky mladé a jsou rozšířené napříč lunárními moři – rozlehlými, tmavými pláněmi na povrchu Měsíce. Objev týmu, jak SMR vznikají, představuje novou sadu potenciálních zdrojů měsíčních zemětřesení, které by mohly ovlivnit budoucí výběr míst pro přistání pilotovaných výprav.

Nadýchaná hvězdokupa rozlévající se po obloze může mít ve svém srdci skryté tajemství: roj více než 100 černých děr hvězdné hmotnosti. Dotyčná hvězdokupa se nazývá Palomar 5. Je to hvězdný proud, který se táhne přes 30 000 světelných let daleko a nachází se ve vzdálenosti asi 80 000 světelných let.

Nepolapitelný objekt s názvem CDG-2 může být složen z 99 % z temné hmoty. Většina galaxií v blízkém vesmíru je poměrně zářivá, ale některé jsou tak slabé, že jsou téměř neviditelné. Astronomové, kteří pomocí Hubbleova vesmírného dalekohledu HST v kombinaci s dalšími observatořemi identifikovali galaxii, která se zdá být téměř výhradně ovládána temnou hmotou a obsahuje jen hrstku hvězd. Galaxie, známá jako Candidate Dark Galaxy-2 (CDG-2) – Kandidátská temná galaxie-2, zřejmě obsahuje pouze čtyři kulové hvězdokupy (ve srovnání s více než 150 v Mléčné dráze) a slabě září světlem pouze asi 1 milionu sluncí.

Saturnovy prstence a největší měsíc planety Titan mohou mít překvapivě společný bouřlivý původ. Prstence vypadají při pohledu z běžného dalekohledu nadčasově, ale řada důkazů naznačuje, že by mohly vzniknout relativně nedávno. Tato překvapivá myšlenka přiměla vědce hledat „chybějící kapitolu“ v historii Saturnova měsíce.

Mezinárodní tým astronomů poprvé zmapoval vertikální strukturu horních vrstev atmosféry Uranu a odhalil, jak se teplota a nabité částice mění s výškou napříč planetou. Pomocí přístroje NIRSpec na palubě Webbova teleskopu JWST tým pozoroval Uran po téměř celou dobu jeho otočky kolem osy a detekoval slabou záři molekul vysoko nad mraky. Tato unikátní data poskytují dosud nejpodrobnější portrét toho, kde se polární záře planety tvoří, jak ji ovlivňuje neobvykle nakloněné magnetické pole a jak se atmosféra Uranu v posledních třech desetiletích nadále ochlazovala. Výsledky nabízejí nový pohled na to, jak ledoví obři distribuují energii ve svých horních vrstvách.

Když se řekne led na Marsu, obvykle se nám představí póly, kde ho můžeme zřetelně vidět pomocí sond a dokonce i pozemními dalekohledy. Póly jsou však obtížně dostupné, a to ještě více vzhledem k omezením průzkumu v této oblasti kvůli možné biologické kontaminaci. Vědci již dlouho doufají, že najdou vodu blíže k rovníku, což by ji zpřístupnilo lidským průzkumníkům. Na Marsu jsou části středních šířek, které vypadají jako ledovce, pokryté silnými vrstvami prachu a hornin. Opravdu tyto útvary ukrývají obrovské zásoby vody poblíž míst, kde by lidé mohli poprvé vkročit na rudou planetu? Podle nového článku M. A. de Pabla a jeho spoluautorů, nedávno publikovaného v časopise Icarus, by tomu tak mohlo být.