Aktuality AK

Nový výzkum z Yonsei University v Soulu v Koreji zpochybňuje dlouholetou teorii, že temná energie způsobuje zrychlující se rozpínání vesmíru; místo toho neposkytuje žádné důkazy o zrychlujícím se vesmíru. Pokud se výsledky potvrdí, mohlo by to otevřít zcela novou kapitolu ve snaze vědců odhalit skutečnou podstatu temné energie, vyřešit „Hubbleovo napětí“ a pochopit minulost a budoucnost vesmíru.

Nově objevená planetární soustava, neformálně známá jako 2M1510, patří k nejpodivnějším, jaké kdy byly nalezeny. Zdánlivá planeta sleduje oběžnou dráhu, která ji zanáší daleko nad póly dvou hnědých trpaslíků. Tato dvojice objektů – příliš hmotných na to, aby to byly planety, ale ne dostatečně hmotných na to, aby to byly hvězdy – také obíhá navzájem kolem sebe. Přesto kolem nich v extrémní vzdálenosti obíhá třetí objekt – pravděpodobně planeta.

Observatoř Very Rubinové objevila hvězdný proud vycházející z galaxie M61, spirální galaxie v kupě galaxií v Panně. Rozkládá se na délku přibližně 50 kpc, neboli 163 000 světelných let. Čelní snímek galaxie M61 pochází z průzkumu PHANGS (Physics at High Angular Resolution in Nearby GalaxieS).

Astronomové využívající vesmírný dalekohled Jamese Webba (JWST) získali dosud nejpodrobnější pohled na to, jak se galaxie formovaly jen několik set milionů let po Velkém třesku – a zjistili, že byly mnohem chaotičtější než ty, které vidíme dnes.

Mezihvězdná kometa 3I/ATLAS, teprve třetí známý návštěvník z oblastí mimo Sluneční soustavu, se s přiblížením k periheliu, bodu nejblíže Slunci, zjasňuje mnohem rychleji, než se očekávalo. Ze Země se kometa v posledním měsíci nacházela téměř přímo za Sluncem, což pozemní pozorování v tomto klíčovém období prakticky znemožňovalo. Tým astronomů místo toho kometu pozoroval pomocí vesmírných observatoří.

Meteority jsou posly i časovými schránkami Sluneční soustavy. Jako kusy větších asteroidů, které se rozpadly, nebo trosky vymrštěné dopady na jiná tělesa si tyto „vesmírné horniny“ zachovávají složení, ze kterého pocházejí. Díky tomu mohou vědci studovat jiné planety, měsíce a objekty zkoumáním množství chemických prvků v meteoritech. Bohužel jsou takové studie omezené, pokud jde o meteority nalezené na Zemi, a to v důsledku eroze, atmosférické filtrace a geologických procesů (jako je vulkanismus a konvekce pláště).

Vesmírná mračna neboli mlhoviny jsou rozsáhlé porodnice, kde se z vířivých shluků plynu a prachu rozptýlených po celé Galaxii rodí hvězdy. Nejsou to nadýchané bílé mraky jako ty, které vidíme na obloze, ale obrovské oblasti táhnoucí se na vzdálenosti několika světelných let, tvořené vodíkem, héliem a stopovým množstvím těžších prvků, které vznikly z předchozích generací hvězd. Některé září jasnými barvami, když je osvětlují blízké hvězdy, zatímco jiné se jeví jako tmavé siluety blokující světlo hvězd za nimi. Uvnitř těchto mračen gravitace po miliony let pomalu přitahuje hmotu dohromady a vytváří husté kapsy, které se nakonec zhroutí a vytvoří nové hvězdy a planetární systémy.

Na přiloženém obrázku je umělecké znázornění výronu koronální hmoty z hvězdy EK Draconis. Žhavější a rychlejší vyvržená hmota je zobrazena modře, zatímco chladnější a pomalejší výron je znázorněn červeně.

NGC 7496, dynamická spirální galaxie s příčkou, která se nachází 24 milionů světelných let daleko v souhvězdí Jeřába, je domovem supermasivní černé díry a aktivních oblastí, kde vznikají hvězdy. Kombinovaná pozorování kosmickými i pozemními dalekohledy odhalují vesmírnou souhru prachu, záření a vodíkových oblaků, které formují její vývoj.

Jupiter se nestal jen největší planetou – nastavil architekturu celé vnitřní Sluneční soustavy. Formoval osud Země ještě předtím, než naše planeta vůbec existovala, a „vyřezával“ mezery v rané Sluneční soustavě, které bránily jejím stavebním blokům v ponoření se do Slunce, jak vyplývá z nové studie.