Aktuality AK

Sedm sester, známých také jako otevřená hvězdokupa Plejády, je zobrazena na tomto infračerveném snímku z vesmírného dalekohledu Spitzer Space Telescope (NASA). Kolem hvězd se vznášejí oblaka prachu a zahalují je do rozsáhlého závoje. Astronomové zjistili, že ikonická hvězdokupa Plejády je jen malou součástí mnohem větší hvězdné rodiny. Výzkumníci s využitím dat z observatoří TESS (NASA) a Gaia (ESA) objevili tisíce příbuzných hvězd a odhalili, že Plejády jsou 20krát větší, než se dříve předpokládalo.

Nový výzkum s využitím roveru Perseverance od NASA odhalil silné důkazy o tom, že kráter Jezero na Marsu zažil několik epizod fluidní aktivity – každá s podmínkami, které mohly podporovat život. Analýzou geochemických dat z roveru s vysokým rozlišením vědci identifikovali dvacet typů minerálů, stavebních kamenů hornin, které pomáhají odhalit dynamickou historii sopečných hornin, jež byly změněny během interakcí s kapalnou vodou na Marsu. Zjištění, publikovaná v časopise Journal of Geophysical Research: Planets, poskytují důležitá vodítka pro hledání starodávného života a pomáhají usměrňovat probíhající kampaň odběru vzorků roverem Perseverance.

Americký výzkumný tým objevil ve východní Antarktidě 6 milionů let starý led, nejstarší, jaký kdy byl přímo datován. Vzduch uvnitř uchovává záznam mnohem teplejší starověké Země a nabízí vzácný vhled do přirozených klimatických změn v dávném čase.

Na připojeném obrázku je vlevo umělecká představa kulové hvězdokupy krátce po jejím zrodu, v níž se nacházejí extrémně hmotné hvězdy se silnými hvězdnými větry, které obohacují hvězdokupu o prvky vytvořené za extrémně vysokých teplot. Vpravo je starověká kulová hvězdokupa, jak ji pozorujeme dnes: přeživší hvězdy s nízkou hmotností si uchovávají stopy větrů z těchto extrémně hmotných hvězd, které se od té doby zhroutily do černých děr se střední hmotností.

Tmavé pruhy, které se tvoří na svazích Marsu, známé také jako opakující se svahové linie (RSL – recurring slope lineae), jsou na Marsu běžným jevem. Tyto tmavé sezónní pruhy jsou buď výsledkem tání slané vody ze sezónních ledů, nebo uvolňování suchého písku. Přesná příčina zůstává neznámá, ale nový výzkum nadále odhaluje vodítka k tomuto malebnému jevu. Příkladem jsou nedávné snímky pruhů vzniklých lavinou prachu na svazích sopky Apollinaris Mons v noci před Vánocemi v roce 2023, které získala sonda ExoMars Trace Gas Orbiter (TGO) Evropské kosmické agentury ESA.

Severní pól Saturnova měsíce Enceladus vykazuje významný tepelný tok, což vyvrací předchozí předpoklady, že tepelné ztráty jsou omezeny na jeho geologicky aktivní jižní pól. Severní pól Enceladu je na obrázku nahoře a snímek je otočen o 38 stupňů doleva. Fotografie byla pořízena ve viditelném světle úzkoúhlou kamerou kosmické sondy Cassini 27. listopadu 2016.

Nový výzkum z Yonsei University v Soulu v Koreji zpochybňuje dlouholetou teorii, že temná energie způsobuje zrychlující se rozpínání vesmíru; místo toho neposkytuje žádné důkazy o zrychlujícím se vesmíru. Pokud se výsledky potvrdí, mohlo by to otevřít zcela novou kapitolu ve snaze vědců odhalit skutečnou podstatu temné energie, vyřešit „Hubbleovo napětí“ a pochopit minulost a budoucnost vesmíru.

Nově objevená planetární soustava, neformálně známá jako 2M1510, patří k nejpodivnějším, jaké kdy byly nalezeny. Zdánlivá planeta sleduje oběžnou dráhu, která ji zanáší daleko nad póly dvou hnědých trpaslíků. Tato dvojice objektů – příliš hmotných na to, aby to byly planety, ale ne dostatečně hmotných na to, aby to byly hvězdy – také obíhá navzájem kolem sebe. Přesto kolem nich v extrémní vzdálenosti obíhá třetí objekt – pravděpodobně planeta.

Observatoř Very Rubinové objevila hvězdný proud vycházející z galaxie M61, spirální galaxie v kupě galaxií v Panně. Rozkládá se na délku přibližně 50 kpc, neboli 163 000 světelných let. Čelní snímek galaxie M61 pochází z průzkumu PHANGS (Physics at High Angular Resolution in Nearby GalaxieS).

Astronomové využívající vesmírný dalekohled Jamese Webba (JWST) získali dosud nejpodrobnější pohled na to, jak se galaxie formovaly jen několik set milionů let po Velkém třesku – a zjistili, že byly mnohem chaotičtější než ty, které vidíme dnes.