Aktuality AK

Mezihvězdná kometa 3I/ATLAS, teprve třetí známý návštěvník z oblastí mimo Sluneční soustavu, se s přiblížením k periheliu, bodu nejblíže Slunci, zjasňuje mnohem rychleji, než se očekávalo. Ze Země se kometa v posledním měsíci nacházela téměř přímo za Sluncem, což pozemní pozorování v tomto klíčovém období prakticky znemožňovalo. Tým astronomů místo toho kometu pozoroval pomocí vesmírných observatoří.

Meteority jsou posly i časovými schránkami Sluneční soustavy. Jako kusy větších asteroidů, které se rozpadly, nebo trosky vymrštěné dopady na jiná tělesa si tyto „vesmírné horniny“ zachovávají složení, ze kterého pocházejí. Díky tomu mohou vědci studovat jiné planety, měsíce a objekty zkoumáním množství chemických prvků v meteoritech. Bohužel jsou takové studie omezené, pokud jde o meteority nalezené na Zemi, a to v důsledku eroze, atmosférické filtrace a geologických procesů (jako je vulkanismus a konvekce pláště).

Vesmírná mračna neboli mlhoviny jsou rozsáhlé porodnice, kde se z vířivých shluků plynu a prachu rozptýlených po celé Galaxii rodí hvězdy. Nejsou to nadýchané bílé mraky jako ty, které vidíme na obloze, ale obrovské oblasti táhnoucí se na vzdálenosti několika světelných let, tvořené vodíkem, héliem a stopovým množstvím těžších prvků, které vznikly z předchozích generací hvězd. Některé září jasnými barvami, když je osvětlují blízké hvězdy, zatímco jiné se jeví jako tmavé siluety blokující světlo hvězd za nimi. Uvnitř těchto mračen gravitace po miliony let pomalu přitahuje hmotu dohromady a vytváří husté kapsy, které se nakonec zhroutí a vytvoří nové hvězdy a planetární systémy.

Na přiloženém obrázku je umělecké znázornění výronu koronální hmoty z hvězdy EK Draconis. Žhavější a rychlejší vyvržená hmota je zobrazena modře, zatímco chladnější a pomalejší výron je znázorněn červeně.

NGC 7496, dynamická spirální galaxie s příčkou, která se nachází 24 milionů světelných let daleko v souhvězdí Jeřába, je domovem supermasivní černé díry a aktivních oblastí, kde vznikají hvězdy. Kombinovaná pozorování kosmickými i pozemními dalekohledy odhalují vesmírnou souhru prachu, záření a vodíkových oblaků, které formují její vývoj.

Jupiter se nestal jen největší planetou – nastavil architekturu celé vnitřní Sluneční soustavy. Formoval osud Země ještě předtím, než naše planeta vůbec existovala, a „vyřezával“ mezery v rané Sluneční soustavě, které bránily jejím stavebním blokům v ponoření se do Slunce, jak vyplývá z nové studie.

Podle nového článku publikovaného v časopise Astronomy & Astrophysics se v binárním hvězdném systému TOI-2267 pravděpodobně nacházejí dvě teplé exoplanety o velikosti Země a další kandidát na planetu, rovněž o velikosti Země.

Za oběžnou dráhou Jupitera se skrývá zvláštní objekt o průměru asi 270 km. Jmenuje se Chiron a je to typ tělesa vnější Sluneční soustavy známého jako kentaur. Ale i mezi svými „kolegy“ z řad kentaurů je Chiron výjimečný – a nová pozorování z JWST odhalují, jak moc se Chiron nepodobá ničemu jinému, co jsme kdy viděli. Kolem Slunce oběhne Chiron jednou za 50 roků.

Jsme ve vesmíru sami? To je pravděpodobně jedna z nejzákladnějších, ne-li úplně ta nejzákladnější otázka lidské existence. Lidé se na ni snaží najít odpověď po tisíciletí v té či oné podobě, ale teprve nedávno jsme získali nástroje a znalosti, abychom se mohli pokusit odhadnout, zda jsme sami, či nikoliv. Toto úsilí má podobu slavných nástrojů, jako je Fermiho paradox a Drakeova rovnice, ale vždy existuje prostor pro podrobnější pochopení. Nový článek Antala Verese z Maďarské zemědělské univerzity publikovaný v časopise Acta Astronautica představuje novou otázku: Zónu samoty.

Když se organismy na Zemi vyvinuly k fotosyntéze, vedlo to k velké okysličovací události (Great Oxygenation Event – GOE), kdy se v zemské atmosféře nahromadil volný kyslík. Kyslík umožnil vývoj složitějšího života, ale bez pronikání fosforu do zemských oceánů by neexistovala žádná GOE ani komplexní život.