Aktuality AK

Když se organismy na Zemi vyvinuly k fotosyntéze, vedlo to k velké okysličovací události (Great Oxygenation Event – GOE), kdy se v zemské atmosféře nahromadil volný kyslík. Kyslík umožnil vývoj složitějšího života, ale bez pronikání fosforu do zemských oceánů by neexistovala žádná GOE ani komplexní život.

Vědci studují teplé jupitery na excentrických drahách; tyto obří exoplanety se pohybují po zvláštních, protáhlých oběžných drahách, které se nepodobají ničemu v naší Sluneční soustavě. Zdá se, že se tyto podivné světy řídí pravidly, které žádný existující model nedokáže vysvětlit. Shromažďováním nových dat a vývojem pokročilých simulací vědci doufají, že odhalí, jak se takové planety formují a co by jejich chování mohlo odhalit o zrodu naší vlastní planetární soustavy.

Astronomové se s dalekohledem Event Horizon Telescope (EHT) v roce 2019 zapsali do historie pořízením prvního snímku černé díry. Dotyčným objektem byla supermasivní černá díra (supermassive black hole – SMBH) ve středu galaxie M87, obří eliptické galaxie vzdálené asi 53,5 milionu světelných let v souhvězdí Panny. V roce 2022 následoval vůbec první snímek černé díry Sagittarius A*, SMBH v srdci Mléčné dráhy. Nyní astronomové poprvé pozorovali dvojici černých děr obíhajících navzájem kolem sebe v kvasaru OJ287, aktivním galaktickém jádru (AGN) ležícím 4 miliardy světelných let daleko v souhvězdí Raka.

Země má za sebou dlouhou, 4,5 miliardy let trvající historii plnou významných zvratů. V dějinách Země sehrálo hlavní roli několik významných událostí. Jednou z nich je katastrofický náraz jiné planetky na počátku historie Země, který nejenže vedl k vytvoření Měsíce, ale také navždy změnil chemické složení Země.

Vědci zjistili, že magnetosféra Země je nabitá opačně, než se dříve předpokládalo. Oblast vesmíru ovlivněná magnetickým polem Země se nazývá magnetosféra. Uvnitř této ochranné bubliny vědci pozorovali elektrický proud, který se pohybuje od ranní strany planety směrem k večerní straně. Toto rozsáhlé elektrické pole hraje klíčovou roli při vytváření poruch v prostoru blízko Země, včetně geomagnetických bouří.

Japonští vědci simulovali slabé rádiové záření na vlnové délce 21centimetrů z „temného věku“ vesmíru, což nabízí potenciální způsob detekce temné hmoty. Přibližně před 13,8 miliardami let vznikl vesmír náhle způsobem známým jako Velký třesk. Zhruba 400 000 let po této události vstoupil do dlouhého období bez světla, které se nazývá temný věk.

Na povrchu Marsu se nachází řada prvků, které svědčí o minulé době, kdy byla planeta teplejší a vlhčí, s řekami, jezery a dokonce i oceánem, který pokrýval velkou část její severní polokoule. Patří mezi ně říční koryta, delty, sedimentární usazeniny a nízko položené oblasti bohaté na jílovité minerály. Objev a studium těchto prvků v posledních padesáti letech vyvolalo u vědců několik naléhavých otázek. Patří mezi ně otázka, kolik vody kdysi na Marsu teklo a co vedlo k postupnému přechodu, který z planety udělal mrazivý, vyschlý svět, kde jediná voda na povrchu existuje ve formě ledu a permafrostu.

Staré dvojhvězdné systémy mohou obsahovat hvězdy, které jsou ještě žhavější, než vědci dosud předpokládali. Bílé trpaslíky tvoří husté, kompaktní pozůstatky, které zůstávají po vyčerpání jaderného paliva hvězd, což je proces, který jednoho dne čeká i naše Slunce. Tyto hvězdné zbytky jsou známé jako degenerované hvězdy, protože jejich vnitřní fyzikální vlastnosti odporují běžným očekáváním: jak nabývají na hmotnosti, jejich velikost se ve skutečnosti zmenšuje.

Nová data z observatoře ALMA (Atacama Large Millimeter/submillimeter Array) sledují vodu nalezenou v kometách a vznik planet až k počátkům vesmíru. Objev starodávné vody v disku s tvorbou planet odhaluje, že část vody nalezené v kometách – a možná dokonce i na Zemi – je starší než samotná hvězda uvnitř disku, což přináší průlomové poznatky o historii vody v naší Sluneční soustavě.

Stopy ukryté v marťanských skalách naznačují, že na rudé planetě kdysi mohl být oceán. Před miliardami let tekla voda po povrchu Marsu. Vědci se obecně shodují, že na planetě kdysi tekly řeky, ale zůstává nezodpovězená otázka: vlévaly se tyto řeky do oceánu? Nedávná studie Univerzity v Arkansasu přináší přesvědčivé geologické důkazy, které naznačují, že severní polokouli Marsu kdysi pokrýval oceán.