Aktuality AK

Zdá se, že v poslední době je v módě přezkoumávání starých dat s využitím moderního chápání. Jedním z nejžhavěji diskutovaných témat v poslední době v astrobiologické komunitě bylo, zda na Venuši může existovat život – konkrétně v jejích oblačných vrstvách, z nichž některé mají jedny z podmínek nejvíce podobných Zemi ze všech částí Sluneční soustavy, alespoň co se týče tlaku a teploty. Nový článek od týmu amerických vědců do této debaty jen přidal olej do ohně tím, že přezkoumal data z mise Pioneer k Venuši, kterou NASA vypustila v 70. letech – a zjistil, že mraky na Venuši jsou tvořeny převážně vodou.

V gejzírech vody na Enceladu, měsíci planety Saturn, byly nalezeny složité organické molekuly, které tvoří součást řetězce chemických reakcí, jež mohou vést ke vzniku stavebních kamenů života. Stalo se tak téměř dvacet let poté, co sonda Cassini poprvé odebrala vzorky z těchto tryskajících gejzírů. Mise sondy Cassini k planetě Saturn skončila v roce 2017, ale vědci stále činí objevy hluboko ukryté v archivních datech sondy.

Zájem o ledové měsíce neustále roste, protože se stávají stále zajímavějšími pro astrobiology. Některé z nich si získávají velkou pozornost, jako například Enceladus se svými velkolepými gejzíry. Existují však zajímavé měsíce, které se mohou skrývat soustavě planety Uran. Nový článek publikovaný v časopise Icarus od výzkumníků z Planetary Science Institute, Johns Hopkins University a University of North Dakota se zabývá tím, jak by mohl Ariel, čtvrtý největší měsíc v soustavě planety Uran, vypadat pod svým ledovým povrchem.

Naše Galaxie nestojí na místě: otáčí se a kymácí. A nyní data z vesmírného dalekohledu Gaia Evropské kosmické agentury ESA odhalila, že i v naší Galaxii se od jejího středu šíří obrovská vlna. Už asi sto let víme, že hvězdy Galaxie rotují kolem jejího středu, a Gaia měřila jejich rychlost a pohyb. Od 50. let 20. století víme, že disk Mléčné dráhy je zdeformovaný. V roce 2020 pak Gaia zjistila, že se tento disk v průběhu času kymácí, podobně jako pohyb káči.

Jaký typ přistávacího modulu by mohl přistát na Jupiterově sopečném měsíci Io? Tímto tématem se zabývá nedávný článek prezentovaný na regionální studentské konferenci AIAA 2025, kde tým studentských inženýrů ze Spartan Space Systems na San Jose State University zkoumal nový koncept přistání kosmické sondy na Io, což je vulkanicky nejaktivnější planetární těleso ve Sluneční soustavě. Tato studie má potenciál pomoci vědcům a inženýrům vyvinout nové koncepty misí na všech úrovních akademické obce i průmyslu.

Vesmírný dalekohled Jamese Webba (JWST) poskytl první přímá měření chemických a fyzikálních vlastností disku, ve kterém by se mohl potenciálně zformovat měsíc a kroužit kolem velké exoplanety. Disk bohatý na uhlík obklopující svět s názvem CT Cha b (souhvězdí Chameleon na jižní obloze), který se nachází ve vzdálenosti 625 světelných let od Země, je možným staveništěm pro měsíce, ačkoliv v datech z teleskopu žádné měsíce detekovány nebyly.

Astronomové využívající soustavu radioteleskopů ALMA (Atacama Large Millimeter/submillimeter Array) poprvé zachytili na video spirální pohyb struktur v disku, kde se formují planety. Tyto spirály, o nichž se dlouho předpokládalo, že hrají klíčovou roli při zrodu planet, byly nyní pozorovány při dynamickém směřování kolem mladé hvězdy IM Lupi (v souvězdí Vlka), což nabízí přímý pohled do nejranějších fází formování planetární soustavy.

Tato grafika popisuje objev vzdálené černé díry, která roste jedním z nejrychlejších temp, jaké kdy bylo pozorováno a jak je popsáno v naší nejnovější tiskové zprávě na základě pozorování observatoří Chandra. Hlavní panel je umělecká ilustrace kvazaru s názvem RACS J0320-35, který se nachází asi 12,8 miliardy světelných let od Země. To znamená, že kvazar vidíme, jak vypadal pouze asi 920 milionů let po Velkém třesku.

Seismické studie odhalují, že Mars by mohl mít pevné vnitřní jádro. Výsledek prohlubuje znalosti o jeho vývoji a ztraceném magnetickém poli. Vědci zjistili, že Mars má podobnou strukturu s nitrem Země. Data shromážděná misí InSight agentury NASA naznačují, že pod povrchem se nachází pevné vnitřní jádro obklopené tekutým vnějším jádrem. Tento výsledek pomáhá vyřešit otázku, která vědce mátla po celá desetiletí.

Na snímku, který pořídila japonská sonda Hayabusa 2, je asteroid Ryugu. Zkoumání vzorků z Ryugu odhalilo, že voda asteroidem protékala více než miliardu let po jeho vzniku. To je v ostrém rozporu s dřívějšími domněnkami, že vodní aktivita na asteroidech ustala mnohem dříve.