Aktuality AK

Vědci z Havajské univerzity objevili, proč na Slunci „prší“ a odhalili, že záhadné proudy plazmy jsou způsobeny měnícím se elementárním složením. Na Slunci prší a vědci z Astronomického institutu Havajské univerzity (IfA) konečně odhalili důvod.

Dalekohled Gemini South otevírá cestu pro charakterizování malých asteroidů při pozorování ze Země díky novým datům o cílovém tělese japonské sondy Hayabusa 2 – asteroidu 1998 KY26. Astronomové využívající observatoře po celém světě, včetně dalekohledů Gemini South, SOAR a 4metrového dalekohledu Víctor M. Blanco, který je částečně financován americkou Národní vědeckou nadací a provozován NSF NOIRLab, zjistili, že asteroid 1998 KY26 je téměř třikrát menší a rotuje mnohem rychleji, než se dříve myslelo. Tento asteroid bude cílem prodloužené japonské mise Hayabusa 2 v roce 2031 a nová pozorování nabízejí klíčové informace pro fungování mise.

Jedním z největších úspěchů vesmírného dalekohledu Jamese Webba (JWST) je způsob, jakým umožnil vědcům zkoumat galaxie, které existovaly v době, kdy byl vesmír velmi mladý. To byl jeden z hlavních cílů, které ovlivnily návrh Webbova teleskopu, jehož úkolem je poskytnout snímky nejranějších galaxií s vysokým rozlišením, což by astronomům a kosmologům umožnilo lépe pochopit, jak se v čase vyvíjely. S tím souvisí studium raných masivních černých děr, které se od té doby vyvinuly v supermasivní černé díry (supermassive black holes – SMBH), jež se dnes nacházejí v centrech galaxií.

Astronomové zaznamenali obrovský „růstový spurt“ u tzv. „potulné“ planety. Na rozdíl od planet ve Sluneční soustavě tyto objekty neobíhají kolem hvězd, ale volně putují vesmírem. Nová pozorování provedená pomocí dalekohledu VLT (Very Large Telescope) Evropské jižní observatoře (ESO) odhalují, že tato potulná exoplaneta nabaluje plyn a prach ze svého okolí rychlostí šest miliard tun za sekundu. Jedná se o největší tempo růstu, jaké kdy bylo u volné planety, nebo u planety jakéhokoliv druhu, zaznamenáno, což poskytuje cenné poznatky o tom, jak se formují a rostou.

Zdá se, že v poslední době je v módě přezkoumávání starých dat s využitím moderního chápání. Jedním z nejžhavěji diskutovaných témat v poslední době v astrobiologické komunitě bylo, zda na Venuši může existovat život – konkrétně v jejích oblačných vrstvách, z nichž některé mají jedny z podmínek nejvíce podobných Zemi ze všech částí Sluneční soustavy, alespoň co se týče tlaku a teploty. Nový článek od týmu amerických vědců do této debaty jen přidal olej do ohně tím, že přezkoumal data z mise Pioneer k Venuši, kterou NASA vypustila v 70. letech – a zjistil, že mraky na Venuši jsou tvořeny převážně vodou.

V gejzírech vody na Enceladu, měsíci planety Saturn, byly nalezeny složité organické molekuly, které tvoří součást řetězce chemických reakcí, jež mohou vést ke vzniku stavebních kamenů života. Stalo se tak téměř dvacet let poté, co sonda Cassini poprvé odebrala vzorky z těchto tryskajících gejzírů. Mise sondy Cassini k planetě Saturn skončila v roce 2017, ale vědci stále činí objevy hluboko ukryté v archivních datech sondy.

Zájem o ledové měsíce neustále roste, protože se stávají stále zajímavějšími pro astrobiology. Některé z nich si získávají velkou pozornost, jako například Enceladus se svými velkolepými gejzíry. Existují však zajímavé měsíce, které se mohou skrývat soustavě planety Uran. Nový článek publikovaný v časopise Icarus od výzkumníků z Planetary Science Institute, Johns Hopkins University a University of North Dakota se zabývá tím, jak by mohl Ariel, čtvrtý největší měsíc v soustavě planety Uran, vypadat pod svým ledovým povrchem.

Naše Galaxie nestojí na místě: otáčí se a kymácí. A nyní data z vesmírného dalekohledu Gaia Evropské kosmické agentury ESA odhalila, že i v naší Galaxii se od jejího středu šíří obrovská vlna. Už asi sto let víme, že hvězdy Galaxie rotují kolem jejího středu, a Gaia měřila jejich rychlost a pohyb. Od 50. let 20. století víme, že disk Mléčné dráhy je zdeformovaný. V roce 2020 pak Gaia zjistila, že se tento disk v průběhu času kymácí, podobně jako pohyb káči.

Jaký typ přistávacího modulu by mohl přistát na Jupiterově sopečném měsíci Io? Tímto tématem se zabývá nedávný článek prezentovaný na regionální studentské konferenci AIAA 2025, kde tým studentských inženýrů ze Spartan Space Systems na San Jose State University zkoumal nový koncept přistání kosmické sondy na Io, což je vulkanicky nejaktivnější planetární těleso ve Sluneční soustavě. Tato studie má potenciál pomoci vědcům a inženýrům vyvinout nové koncepty misí na všech úrovních akademické obce i průmyslu.

Vesmírný dalekohled Jamese Webba (JWST) poskytl první přímá měření chemických a fyzikálních vlastností disku, ve kterém by se mohl potenciálně zformovat měsíc a kroužit kolem velké exoplanety. Disk bohatý na uhlík obklopující svět s názvem CT Cha b (souhvězdí Chameleon na jižní obloze), který se nachází ve vzdálenosti 625 světelných let od Země, je možným staveništěm pro měsíce, ačkoliv v datech z teleskopu žádné měsíce detekovány nebyly.