Aktuality AK

Kosmická síť (též kosmická pavučina) je rozsáhlá síť propletených vláken obklopujících rozměrné, téměř prázdné dutiny. Pochopení toho, jak se tato struktura rozpínala a vyvíjela od počátku času, bylo vždy ústředním cílem kosmologů. To vždy představovalo výzvu kvůli omezením našich přístrojů a samotné povaze relativistického vesmíru.

Rázová vlna obří planety Jupiter nejen odklání sluneční vítr, ale funguje také jako silný urychlovač částic, který vystřeluje elektrony na relativistické energie nejméně 1 MeV, jak vyplývá z nové analýzy dat z kosmické sondy Juno, kterou provozuje NASA.

Od objevení prvního protoplanetárního disku v roce 1984 kolem hvězdy Beta Pictoris poskytují tyto objekty astronomům laboratoře pro studium zrodu a vývoje světů kolem vzdálených hvězd. Tým z francouzského Národního centra pro vědecký výzkum (CNRS) a univerzity v Bordeaux nedávno dosáhl průlomu v pochopení těchto planetárních kolébek, když přímo pozoroval rotaci protoplanetárního disku kolem mladé hvězdy AB Aurigae (v souhvězdí Vozky).

Možná se to tak nezdá, ale Měsíc je neustále pískován a zároveň vypalován. Absence jeho atmosféry umožňuje mikrometeoritům narážet na povrch vysokou rychlostí a ani sluneční vítr není zadržován, vypaluje regolit neustálým proudem vysokoenergetických částic. Tyto procesy pohánějí to, čemu se říká „vesmírné zvětrávání“, a to může v průběhu miliard let drasticky změnit fyzikální a chemické vlastnosti měsíční prachu. Konečně získáváme lepší představu o tom, co to znamená v praxi, a to díky dvěma novým článkům od výzkumníků z Čínské akademie věd a Pekingské univerzity, kteří využili pokročilé elektronové tomografie a spektroskopické techniky k analýze vzorků dopravených na Zemi sondou Chang'e-5 z přivrácené strany Měsíce.

Šipky na tomto obrázku ukazují vlastní pohyby milionů hvězd v Malém Magellanově oblaku, jedné ze satelitních galaxií Mléčné dráhy. Hvězdy se pohybují od středu trpasličí galaxie, což je jasným znamením, že se rozpíná. Viníkem je její hmotnější soused a satelitní galaxie, Velké Magellanovo mračno.

Ilustrace naznačuje, jak mohla vypadat raná Země. Nový výzkum ukazuje, jak se mohla objevit důležitá prebiotická chemikálie kyanovodík (HCN). HCN je důležitým prekurzorem aminokyselin a nukleových kyselin a bez něj by život možná nikdy nevznikl. V chemické polévce rané Země byl toxický kyanovodík nepravděpodobnou hrdinskou složkou. Ačkoliv je HCN zabijákem téměř všech forem života, je základem řady prebiotických chemických reakcí.

První přímé měření hmotnosti objektů z raného vesmíru se zabývá debatou o původu supermasivních černých děr. Připojený snímek z kamery NIRCam (Near Infrared Camera) Webbova vesmírného teleskopu JWST ukazuje Abell 2744-QSO1, zvětšenou a trojnásobně zobrazenou prostřednictvím galaktické kupy Abell 2744.

Představte si sčítání lidu. Mohli byste vyfotografovat každý dům v zemi a vytvořit krásnou mapu, ale bez klepnutí na dveře a kladení otázek byste se o lidech, kteří v nich žijí, nedozvěděli téměř nic. Astronomie se nachází přesně v této situaci. Průzkumy, které uskutečňují observatoře jako Euclid a Vera Rubin Observatory brzy katalogizují přes 30 miliard galaxií, což je téměř nepochopitelné číslo. Převod těchto snímků do skutečných vědeckých poznatků však znamená měření světelného spektra každé galaxie jednotlivě, jako je její rudý posuv, její chemie a rychlost. A to vyžaduje čas, spoustu času.

Existuje planeta s názvem LHS 3844 b, která obíhá kolem hvězdy vzdálené 48 světelných let. Satelit TESS (Transiting Exoplanet Survey Satellite) ji objevil v roce 2018, když planeta procházela přes kotouček své hvězdy. Vesmírný dalekohled Jamese Webba JWST planetu studoval a zjistil, že se jedná o pustý, skalnatý svět bez atmosféry.

Vědci možná identifikovali jednu z nejdůležitějších „továren na planety“ ve Sluneční soustavě, která se nachází hned za Jupiterem. Když se Sluneční soustava začala formovat, mladé Slunce bylo obklopeno rozsáhlým diskem plynu a prachu. Během milionů let se drobná zrnka uvnitř tohoto disku srážela a slučovala do větších kamenných těles zvaných planetesimály. Některé z těchto objektů nakonec vyrostly v planety, zatímco jiné se staly předky dnešních asteroidů.