Aktuality AK

Vědci možná identifikovali jednu z nejdůležitějších „továren na planety“ ve Sluneční soustavě, která se nachází hned za Jupiterem. Když se Sluneční soustava začala formovat, mladé Slunce bylo obklopeno rozsáhlým diskem plynu a prachu. Během milionů let se drobná zrnka uvnitř tohoto disku srážela a slučovala do větších kamenných těles zvaných planetesimály. Některé z těchto objektů nakonec vyrostly v planety, zatímco jiné se staly předky dnešních asteroidů.

Jedním z největších úspěchů vesmírného dalekohledu Jamese Webba JWST je to, že umožňuje vědcům posouvat hranice astronomie pozorováním galaxií, které existovaly v raném vesmíru, necelou miliardu let po Velkém třesku. Toto období, známé jako epocha reionizace, se shoduje s tím, co astronomové přezdívali „temný kosmický věk“. Během této doby, 380 000 až 1 miliardu let po Velkém třesku, byl vesmír naplněn neutrálním vodíkem a všechny zdroje světla viditelné dnes jsou posunuty do červeného konce spektra, mimo hranice sledování konvenčními dalekohledy.

Starodávné krátery vytvořené dopadem velkých asteroidů mohly být bezpečnými útočišti pro nejranější pozemský život produkující kyslík. Vědci z Jižní Koreje objevili důkazy naznačující, že krátery po dopadu asteroidů mohly hrát důležitou roli ve vzniku života produkujícího kyslík na mladé Zemi.

Tento obrázek ukazuje důkazy o sloučení galaxie Gaia-Enceladus-Sausage s Mléčnou dráhou. Žluté šipky ukazují pohyb hvězd z trpasličí galaxie. Sonda Gaia měřila tuto hvězdnou kinematiku, aby detekovala toto starodávné splynutí, a nyní nový výzkum určil načasování tohoto sloučení s větší přesností.

Vědci možná objevili skrytý chemický podpis, který by mohl pomoci odhalit mimozemský život. Astronomové hledající život mimo Zemi se již dlouho zaměřují na nalezení správných molekul na vzdálených planetách a měsících. Nová studie však naznačuje, že nejdůležitějším vodítkem nemusí být samotné molekuly, ale skryté vzorce v jejich organizaci.

Astronomové používající vesmírný dalekohled Jamese Webba (JWST) objevili masivní galaxii z raného vesmíru, u které se zdá, že nerotuje, což je překvapivý rys, který se obvykle vyskytuje pouze u mnohem starších galaxií. Obrovská galaxie z doby necelých 2 miliard let po Velkém třesku mate astronomy, protože nevykazuje žádné známky rotace.

Když hmotná hvězda dosáhne konce svého života, zhroutí se. Ukončení působení tlačné síly z fúze znamená, že gravitace konečně zvítězí a kolaps začíná. Pokud je hvězda dostatečně hmotná, nic nemůže tento kolaps zastavit, ani tlak, ani teplo, ani žádná síla v přírodě. Výsledkem je černá díra, objekt s nekonečnou hustotou obalený hranicí, ze které neuniká ani světlo. Je to jeden z nejdramatičtějších konců ve vesmíru. Ale u největších černých děr se tento příběh ukázal jako mylný. Nebo přinejmenším neúplný.

Analýza DLR (Deutsches Zentrum für Luft- und Raumfahrt) naznačuje, že Starship by mohla definovat budoucnost těžkých nosičů, ale Evropa by se mohla vydat vlastní cestou: menší, efektivnější a částečně znovupoužitelnou raketou.

Země se pohybuje skrz radioaktivní popel starodávné explodované hvězdy a antarktický led tento důkaz uchoval. Vědci objevili nové důkazy o tom, že se Země pohybuje skrz oblak trosek starodávné supernovy, které po sobě zanechala dávná hvězdná exploze. Zkoumáním antarktického ledu starého desítky tisíc let vědci detekovali železo-60, vzácný radioaktivní izotop vznikající při explozi hmotných hvězd. Zjištění naznačují, že Místní mezihvězdný oblak LIC (Local Interstellar Cloud) obklopující naši Sluneční soustavu obsahuje zbytky materiálu z dávné supernovy. Studie byla vedena mezinárodním týmem z Helmholtz-Zentrum Dresden-Rossendorf (HZDR) a byla publikována v časopise Physical Review Letters.

Rover NASA s názvem Perseverance pořídil toto selfie při pohledu na skalní výběžek s názvem Arathusa. Snímek je složen ze 61 jednotlivých záběrů pořízených 11. března 2026. Arathusa může časově předcházet vzniku kráteru Jezero, většího krajinného útvaru, který Perseverance zkoumá.