Aktuality AK

Někteří vědci zpochybňují existenci temné energie novým modelem nazvaným „timescape“, který naznačuje, že rozpínání vesmíru může být ovlivněno jeho nerovnoměrnou strukturou, nikoliv neviditelnou silou. Tato teorie by mohla vyřešit probíhající kosmologické debaty, přičemž klíčovou roli při potvrzení její platnosti hrají nadcházející družicová data.

Vědci objevili nový vzrušující způsob, jak zjistit, jak vznikají hvězdy, a to studiem jejich velkolepých zániků. Na základě dat z explodujících hvězd, jako jsou supernovy a gama záblesky, mohou nyní vědci vypočítat hmotnost hvězd v příliš vzdálených oblastech vesmíru, než aby je bylo možné přímo pozorovat. Tento průlom naznačuje univerzální zákonitosti vzniku hvězd, teorii, která bude brzy ověřena pomocí nejmodernějších teleskopů, jako jsou JWST a Euclid.

Studie využívající bazalty z odvrácené strany našeho souputníka zkoumané sondou Chang'e-6 odhalila nečekané zvýšení intenzity magnetického pole Měsíce před 2,8 miliardami let, což zpochybňuje předchozí představy o nečinném měsíčním dynamu. Data naznačují dynamické a geologicky aktivní měsíční nitro, pravděpodobně poháněné magmatickými oceány nebo procesy v jádře.

NGC 602 je hvězdokupa, která se nachází na okraji Malého Magellanova mračna, jedné z nejbližších galaxií Mléčné dráhy. Tento snímek kombinuje rentgenové záření z družice Chandra a infračervená data z teleskopu James Webb (JWST). Tmavá prstencovitá struktura v datech JWST je tvořena hustými oblaky prachu. Rentgenové záření z družice Chandra ukazuje mladé, masivní hvězdy, které osvětlují oblaka prachu a vysílají vysokoenergetické světlo do mezihvězdného prostoru. Toto rentgenové záření je poháněno větry proudícími z mladých, masivních hvězd, které jsou roztroušeny po celé hvězdokupě.

Vědci z University of Central Florida (UCF) významně změnili naše chápání vzniku Sluneční soustavy díky převratným objevům v oblasti transneptunických objektů (TNO) a kentaurů. S využitím vesmírného dalekohledu Jamese Webba (JWST) studie odhaluje složité molekulární složení těchto nebeských těles a sleduje jejich vývojové cesty od chladných okrajů Sluneční soustavy až po jejich dynamickou roli kentaurů v blízkosti Slunce.

Vesmírný teleskop Jamese Webba (JWST) pozoroval skupinu masivních galaxií vzdálených asi 11 miliard světelných let, které zastavily svůj růst vlivem supermasivních černých děr. Kupy galaxií, často označované jako „velká města“ vesmíru, jsou zabydleny obřími eliptickými galaxiemi, které přestaly tvořit hvězdy a ukončily svůj růst. Navzdory rozsáhlému výzkumu zůstává přesný mechanismus tohoto zastavení tvorby hvězd nejasný.

Měsíc, náš dávný souputník, je možná starší, než si myslíme. Zatímco měsíční horniny naznačují stáří 4,35 miliardy let, nový výzkum naznačuje skrytou minulost, kterou zastínil slapový ohřev – kosmická událost, která „přetavila“ jeho povrch a přenastavila jeho geologické hodiny. Toto odhalení nejen zpochybňuje naše chápání historie Měsíce, ale také mění náš pohled na vznik nebeských těles. Budoucí mise slibují odhalit ještě hlubší tajemství tohoto záhadného světa.

Na základě katalogu 26 041 bílých trpaslíků pozorovaných pomocí přehlídky Sloan Digital Sky Survey (SDSS) astronomové potvrdili dlouho předpovídaný efekt u těchto starých ultrahustých hvězd. Hvězdy, které nejsou dostatečně hmotné na to, aby se na konci svého hvězdného vývoje proměnily v neutronové hvězdy nebo černé díry, vypudí své vnější vrstvy a zanechají po sobě jádra v podobě kompaktních pozůstatků známých jako bílí trpaslíci. Všechny hvězdy s počáteční hmotností od 0,07 do 8 hmotností Slunce, což je přibližně 97 % všech hvězd, končí svůj život jako bílí trpaslíci.

Na publikovaném snímku, který zpřístupnila NASA, je umělecké ztvárnění sondy Parker Solar Probe, která se blíží ke Slunci. Díky revolučnímu tepelnému štítu, který je schopen odolat teplotě až 1 370 stupňů Celsia, je sonda navržena tak, aby snesla sluneční žár jako nikdy předtím. Sonda NASA se chystá proletět blíže ke Slunci než jakýkoliv jiný objekt vyslaný dříve.

Nová pozorování ukazují, že planety vznikající v protoplanetárních discích, jako je ten kolem hvězdy PDS 70, mohou vyvolat vznik dalších planet. Toto zjištění, založené na snímcích s vysokým rozlišením z radioteleskopu ALMA (Atacama Large Millimeter/submillimeter Array), podporuje domino efekt při postupném formování planetárních systémů.