Aktuality AK

Na rané Zemi chyběly základní prvky života, dokud je nepřidala srážka s Theiou. Tato náhodná událost umožnila vznik života. Podle nové studie Institutu geologických věd univerzity v Bernu trvalo po vzniku Sluneční soustavy necelé tři miliony let, než se dokončilo chemické složení prazemě. V této fázi však mladá planeta neobsahovala téměř žádné klíčové složky pro vznik života, jako je voda nebo uhlíkaté sloučeniny. Vědci dospěli k závěru, že vodu na Zemi pravděpodobně přinesly až pozdější dopad planetek a komet, které vytvořily podmínky potřebné pro vznik života.

Sluneční erupce zahřívají ionty mnohem silněji než elektrony. Toto zjištění nabízí nové vysvětlení pro rozšíření spektrálních čar. Nedávná práce z University of St Andrews naznačuje, že částice ve slunečních erupcích se mohou zahřát 6,5krát více, než se dříve odhadovalo, což nabízí neočekávané řešení záhady o Slunci, která přetrvává již půl století.

Některé planety mohou být bohaté na saze, nikoliv na vodu. Studie atmosféry budou klíčové pro pochopení jejich skutečné podstaty. Astronomové obecně považují vodní světy za jeden z nejběžnějších typů planet v naší Galaxii, a to především kvůli jejich nízké hustotě a hojnosti vodního ledu za „sněžnou linií“ hvězdy. Nová studie vedená Jie Li a kolegy z Michiganské univerzity však nabízí alternativní vysvětlení: některé z těchto planet nemusí být vůbec tvořeny vodou, ale velmi odlišným materiálem známým jako saze.

Milisekundové pulsarové dvojhvězdy mohou produkovat nadbytečné fotony o energii 511 keV, které jsou v Galaxii pozorovány. Tyto systémy by mohly odhalit skryté pulsary a dokonce i exoplanety. Mnoho astrofyziků věnuje svou práci sledování původu fotonů, protože určité typy jsou úzce spjaty se specifickými kosmickými procesy. Identifikace původu těchto fotonů by mohla pomoci vyřešit hlavní otázky v astrofyzice. Jeden obzvláště zajímavý případ se týká fotonů na „linii 511 keV“, které se objevují v neobvykle vysokém počtu v blízkosti galaktického jádra.

Věda postupuje na základě dat, která neodpovídají našemu současnému chápání. Alespoň takovou teorii formuloval Thomas Kuhn ve své slavné knize O struktuře vědeckých revolucí. Vědci by tedy měli vítat nová data, která zpochybňují jejich chápání fungování vesmíru. Nedávný článek, dostupný v preprintové verzi na arXiv, využívající data z vesmírného dalekohledu Jamese Webba (JWST), možná právě našel data, která to dokážou. Zkoumal exoplanetu obíhající kolem milisekundového pulsaru a zjistil, že její atmosféra je tvořena téměř výhradně čistým uhlíkem.

Plynná žlutooranžová vlákna vypadají při pohledu z boku jako růže a jsou mírně nakloněna z levého horního rohu do pravého dolního rohu, o něco výše než střed záběru. Z růže do levého horního a pravého dolního rohu se táhnou plynné výtrysky, které se jeví jako červené laloky, jež mají celkový tvar vysokých, úzkých trojúhelníků se zaoblenými špičkami. Každý červený trojúhelník se skládá z vlnitých, nepravidelných čar. Na snímku jsou roztroušeny desítky hvězd. Jedna obzvláště jasná bílá hvězda s osmi difrakčními hroty se nachází v horní části žluté růže. Další jasně modrá hvězda s ještě výraznějšími difrakčními hroty je vlevo dole. Pozadí vesmíru je černé.

Astronomové objevili pomocí vesmírného dalekohledu Jamese Webba (JWST) důkazy o plynném metanu na vzdálené trpasličí planetě Makemake. Tento objev, o kterém informoval článek v časopise Astrophysical Journal Letters, zpochybňuje tradiční pohled na Makemake jako na klidné, zamrzlé těleso a činí z ní teprve druhý transneptunský objekt po Plutu, u kterého byla přítomnost plynu potvrzena.

Co může Galaktická obyvatelná zóna (GHZ – Galactic Habitable Zone), což je oblast Galaxie, kde se podle hypotézy může vyvíjet složitý život, naučit vědce o hledání správných hvězd, které by mohly mít obyvatelné planety? Právě tímto se zabývá nedávná studie přijatá k publikaci v časopise Astronomy & Astrophysics. Mezinárodní tým vědců zkoumal souvislost mezi migrací hvězd a tím, co by to mohlo znamenat pro hledání obyvatelných planet v naší Galaxii. Tato studie má potenciál pomoci vědcům lépe pochopit astrofyzikální parametry pro hledání obyvatelných světů mimo Zemi a dokonce i života, jak ho známe.

Na obrázku je rudý veleobr DFK 52 a jeho okolí, jak je viděl radioteleskop ALMA. Obrovská, složitá bublina vyfukovaná touto extrémní hvězdou má průměr asi 1,4 světelného roku, což je tisíckrát více než rozměr Sluneční soustavy. ALMA detekuje záření neviditelné pro lidské oko, s vlnovou délkou kolem 1,3 milimetru, emitované molekulami oxidu uhelnatého a oxidu křemičitého. Díky Dopplerovu jevu tým vědců změřil, jak rychle se plyn pohybuje podél našeho pohledu směrem ke hvězdě. Na tomto snímku jsou části bubliny, které se od nás pohybují směrem od nás, zobrazeny červeně a materiál pohybující se směrem k nám modře.

Výzkumný tým využil archivní data z Hubbleova vesmírného dalekohledu HST i nová pozorování k přesnému měření dvojhvězdného systému NGC 3603-A1. Jedna hvězda má hmotnost přibližně 93krát větší než naše Slunce, zatímco její průvodce má hmotnost zhruba 70 hmotností Slunce. Dohromady představují jeden z nejhmotnějších dvojhvězdných systémů, jaké kdy byly v naší Galaxii objeveny.