Aktuality AK

Sluneční bouře v květnu 2024 vytvořila dva dodatečné radiační pásy, které se nacházely mezi dvěma stálými Van Allenovými pásy. Jeden z nových pásů, znázorněný fialovou barvou, obsahoval populaci protonů, což mu dávalo jedinečné složení, které nebylo dosud pozorováno. Největší sluneční bouře za posledních dvacet let zasáhla Zemi v květnu 2024. Po několik dní otřásala planetou vlna za vlnou vysokoenergetických nabitých částic ze Slunce. Oblohu pohltily zářivé polární záře a některé komunikace GPS byly dočasně narušeny.

Vlevo: Na kresbě je rozložení plynu ionizovaného uhlíku (C+) na stupnici hala s označením P009-10, jak ukazuje barevný snímek a černé kontury. Rozložení atomárního plynu se středem v kvazaru (velký černý křížek) je znázorněno purpurovými obrysy. Vpravo: Rychlostní pole emise C+ od -200 (modře; pohybuje se směrem k nám) do +200 (červeně; pohybuje se od nás) km/s, což naznačuje koherentní rotaci v masivním halo temné hmoty.

Astronomové využívající družici ESA s názvem Gaia pro mapování hvězd objevili dva subhvězdné společníky – pojmenované Gaia-4 b a Gaia-5 b – obíhající kolem dvou hvězd s nízkou hmotností. Gaia-4b je exoplaneta typu superjupitera (hmotnost 11,8 Jupiterů) obíhající kolem trpasličí hvězdy typu M nebo K s názvem Gaia-4. Systém se nachází přibližně 244 světelných let od Země. Gaia-5 b je hnědý trpaslík obíhající kolem blízkého trpaslíka střední velikosti spektrální třídy M, Gaia-5, který je od naší planety vzdálen přibližně 134 světelných let.

Supermasivní černé díry mohou podporovat svůj vlastní růst ochlazováním a recyklací plynu, čímž vytvářejí nepřetržitý cyklus krmení a výbuchů. V centrálních oblastech kup galaxií se nacházejí největší galaxie ve vesmíru, z nichž každá obsahuje supermasivní černou díru. Ty uvolňují silné výtrysky, které způsobují ochlazování okolního horkého plynu a vytvářejí tenká vlákna teplého plynu. Část tohoto teplého plynu nakonec spadne zpět do černé díry, čímž podpoří další výtrysk a cyklus pokračuje. Ke studiu tohoto procesu vědci použili data z rentgenové observatoře Chandra v kombinaci s optickými pozorováními.

Na tomto publikovaném snímku pořízeném infračervenou kamerou JIRAM na palubě sondy Juno 27. prosince 2024 během průletu kolem Jupiterova měsíce Io je napravo od jižního pólu vidět mohutná horká skvrna. Sonda NASA s názvem Juno odhalila obrovskou sopečnou horkou skvrnu, která překonává všechny dosud zaznamenané erupce ve Sluneční soustavě.

Podrobnější popis k obrázku: (A) Rozložení vzdálených SMR (small mare ridges) vyznačených žlutými liniemi vzhledem k měsíčním mořím (červené polygony) a překrytí na globální mozaice pořízené širokoúhlou kamerou LROC na palubě sondy LRO se středem na 180° poledníku. (B) Snímek malého měřítka (LROC NAC M1392716156LE) shluku SMR SPA (South Pole–Aitken) s vyznačením jednotlivých hřebenových segmentů (bílé šipky). (C) Směrové průměty vzdálenějšího shluku SMR (oranžové čáry) překryté na předpovězené orientace prvků, které by byly výsledkem kombinace globální kontrakce, orbitální recese a přílivu a odlivu pevných těles.

Astronomové učinili převratný objev v systému WASP-132. Objevili dvě nové planety, které se vymykají dosavadním představám o planetárních systémech. Jedná se o superzemi v blízkosti horkého jupitera a vzdáleného ledového obra, což zpochybňuje teorii osamělých oběžných drah horkých jupiterů a naznačuje složitou dynamiku více planet.

Asteroidy mohly hrát v minulosti Země důležitou roli, protože přinášely klíčové ingredience pro život. Mise NASA s názvem OSIRIS-REx nedávno dopravila na Zemi rekordní vzorek z planetky Bennu, který odhalil organické molekuly bohaté na dusík, včetně všech pěti bází DNA. Japonští vědci objevili všech pět nukleobází – stavebních kamenů DNA a RNA – ve vzorcích, které z asteroidu Bennu přivezla mise OSIRIS-REx.

Jedna z těchto exoplanet, HD 20794 d, je pravděpodobně kamennou planetou v obyvatelné zóně své mateřské hvězdy, trpaslíka HD 20794. „HD 20794, kolem které obíhá planeta HD 20794 d, není obyčejná hvězda,“ uvedl astronom UNIGE Xavier Dumusque. „Její svítivost a blízkost z ní činí ideálního kandidáta pro budoucí teleskopy, jejichž úkolem bude přímé pozorování atmosfér exoplanet.“

Trojhvězdný systém přináší neobvyklou přeživší hvězdu. Na rozdíl od našeho Slunce, které existuje osamoceně, má nejméně polovina hvězd v naší Galaxii společníka. Tento koncept byl slavně ztvárněn ve filmech Hvězdné války, kde Luke Skywalker sledoval, jak nad jeho domovskou planetou Tatooine zapadají dvě slunce. Představte si však svět se třemi slunci na obloze – taková byla kdysi realita pozoruhodného trojhvězdného systému, který nedávno zkoumal Hubbleův vesmírný teleskop HST.