Aktuality AK

Sagittarius A*, supermasivní černá díra o hmotnosti 4,3 milionu slunečních hmotností, která sídlí ve středu naší Galaxie – Mléčné dráhy, se otáčí tak rychle, že podle analýzy deformuje prostoročas, který ji obklopuje. Vyplývá to z dat shromážděných kosmickou observatoří Chandra X-ray Observatory a radioteleskopem Karl G. Jansky Very Large Array. Černé díry mají dvě základní vlastnosti: svoji hmotnost a rotaci. Určení jedné z těchto dvou hodnot řekne astrofyzikům mnoho o každé černé díře a o tom, jak se chová.

Tým astronomů vedený Southwest Research Institute (SwRI) našel důkazy o hydrotermální nebo metamorfní aktivitě na ledových trpasličích planetách Eris a Makemake, které se nacházejí v Kuiperově pásu. Metan detekovaný na jejich povrchu má v jejich skalních jádrech výmluvné známky teplé nebo dokonce horké geochemie, která se výrazně liší od podpisu metanu na kometách.

U jednoho z nejmenších měsíců Saturnu, skrytý pod povrchem Mimasu, který je silně posetý krátery, leží tajemství: globální oceán kapalné vody. Tento úžasný objev, na němž se podílel Valéry Lainey z Observatoire de Paris-PSL a který byl publikován v časopise Nature, odhaluje „mladý“ oceán vytvořený před pouhými 5 až 15 miliony let, díky čemuž je Mimas jedním z cílů pro studium původu života ve Sluneční soustavě.

Australští geologové označili nízké emise sopečného oxidu uhličitého a zvětrávání hornin v Kanadě za klíčové faktory extrémní doby ledové před 700 miliony lety. Jejich výzkum, založený na deskovém tektonickém modelování a geologických důkazech z jižní Austrálie, vrhá nové světlo na klimatickou citlivost Země a její přirozené termostatické mechanismy, přičemž kontrastuje pomalé tempo geologické změny klimatu s rychlými změnami způsobenými lidskou činností.

Kosmická sonda Juno od NASA právě uskutečnila nejbližší průlet kolem Jupiterova měsíce Io, jaký jakákoliv kosmická sonda provedla za více než 20 let. Přístroj na této kosmické sondě s názvem JunoCam poslal na Zemi velkolepé snímky s vysokým rozlišením – a nezpracovaná data jsou nyní k dispozici ke zpracování, vylepšení a prozkoumání.

Pokud chcete určit svou hmotnost, je to docela snadné. Stačí si stoupnout na váhu a podívat se na číslo, které vám dává. Toto číslo vám říká gravitační přitažlivost Země na vás, takže pokud máte pocit, že je číslo příliš vysoké, utěšte se, že Země vás prostě považuje za atraktivnější než ostatní. Stejné měřítko by také mohlo být použito k měření hmotnosti Země. Položíte-li na váhu kilogram hmotnosti, hmotnost, kterou udává, je také hmotností Země v gravitačním poli kilogramu. S trochou hmotnosti určíte hmotnost Země.

Experiment GRAPES-3 v indickém Ooty, provozovaný Tata Institute of Fundamental Research, objevil nový prvek v protonovém spektru kosmického záření o energii asi 166 tera-elektronvoltů (TeV) při měření spektra v rozsahu od 50 TeV po něco málo přes 1 peta-elektronvolt (PeV). Pozorovaný rys naznačuje potenciální přehodnocení našeho chápání zdrojů kosmického záření, urychlovacích mechanismů a jejich šíření v naší Galaxii.

Vědci odhalili fyziku, která stojí za neobvyklým chováním super vzplanutí hvězd. Slunce generuje sluneční erupce, které mohou ovlivnit Zemi, přičemž ty nejintenzivnější mohou způsobit výpadky proudu a narušení komunikace po celém světě. Tyto sluneční erupce jsou však relativně mírné ve srovnání se „super erupcemi“, které zaznamenaly mise NASA s názvem Kepler a TESS. Tyto „super záblesky“ pocházejí z hvězd a jsou 100 až 10 000krát jasnější než ty na Slunci.

Nedávná studie vedená výzkumným pracovníkem Gran Sasso Science Institute Manuelem Arcou Seddou a publikovaná v Monthly Notices of the Royal Astronomical Society journal (MNRAS), vrhá nové světlo na mechanismy, které vedou ke vzniku záhadných středně-hmotných černých děr (IMBH). Jedná se o objekty s hmotností mezi několika stovkami a desítkami tisíc hmotností Slunce, které by mohly představovat spojení mezi jejich menšími příbuznými: hvězdnými černými dírami a superhmotnými obry, kteří obývají centra galaxií.

Kamera NIRCam vesmírného teleskopu Jamese Webba (JWST) odhalila malé, slabé galaxie splývající s většími v raném vesmíru a vyřešila záhadu detekovaného vodíkového světla, které mělo být zakryto. Tento objev, spolu s pokročilými simulacemi, vrhá nové světlo na formování a vývoj galaxií v raném vesmíru.