Aktuality AK

Vědci nedávno objevili na vzdálené planetě molekulu, o níž se domnívali, že by mohla signalizovat život. Nový výzkum však nyní tvrdí, že se pravděpodobně jednalo o obyčejný plyn – a důkazy nejsou zdaleka tak pevné, jak se původně zdálo. V dubnu 2025 vědci vzbudili nadšení po celém světě odvážným oznámením: v atmosféře vzdálené planety byla objevena molekula, která by mohla ukazovat na mimozemský život.

V raném vesmíru, před více než 10 miliardami let, vznikaly v mnoha monstrózních galaxiích hvězdy více než stokrát rychleji než v Mléčné dráze. Přestože podobným tempem vzniká několik galaxií i v současném vesmíru, téměř všechny se srážejí nebo splývají s jinými galaxiemi. Na základě toho vědci předpokládali, že tak intenzivní exploze tvorby hvězd v monstrózních galaxiích jsou způsobeny také značným přílivem plynu do jejich center v důsledku srážek nebo splynutí galaxií a že se po vyčerpání plynu vyvinou v obří eliptické galaxie.

Tento snímek z roveru NASA Perseverance, mozaika mikrosnímku ze SuperCam Remote Micro Imager (RMI), ukazuje část cíle „St. Pauls Bay – Zátoka svatého Pavla“, pořízeného z dolní oblasti Witch Hazel Hill na okraji kráteru Jezero. Snímek odhaluje stovky podivných objektů kulovitého tvaru, z nichž se skála skládá. Perseverance pořídila tento snímek 11. března 2025, neboli sol 1442 – marťanský den 1442 mise.

Naše znalosti o Sluneční soustavě se stále vyvíjejí. S tím, jak se zdokonalují naše dalekohledy, se nám daří zviditelňovat vzdálenější oblasti planetárního systému. Pluto bylo kvůli tomu diskvalifikováno jako planeta. Nyní nový výzkum říká, že na okraji Sluneční soustavy může sídlit další trpasličí planeta. Její přítomnost podporuje hypotézu planety X.

Tento binární systém obsahuje rychle rotující milisekundový pulsar PSR J1928+1815 a jeho héliového průvodce. Tyto hvězdy dosahují mimořádných rychlostí rotace díky odčerpávání hmoty z blízkého hvězdného průvodce. Vznik těchto exotických binárních systémů není zcela objasněn, protože může zahrnovat celou řadu složitých procesů.

Rover NASA Perseverance dorazil do vědecky vzrušující oblasti na Marsu zvané Krokodillen, kde se nacházejí některé z nejstarších hornin planety, které mohou být důležitým vodítkem pro poznání raného marťanského prostředí – možná i dávného života. Místo bohaté na jíly, olivín a uhlíkaté minerály slibuje poznatky o vodnaté minulosti Marsu, zejména v období zvaném Noachian.

Jupiter nebyl vždy planetou, jakou známe dnes – kdysi byl dvakrát větší, měl padesátkrát silnější magnetické pole a jeho silná gravitace utvářela samotnou architekturu Sluneční soustavy. Pomocí oběžných drah dvou malých vnitřních měsíců vědci vytvořili zpětný obraz bouřlivého mládí Jupitera, čímž se vyhnuli typickým nejistotám a přidali živé detaily do našeho vesmírného příběhu o vzniku obří planety.

Podle rozsáhlé analýzy umělé inteligence jsou tisíce podivných pruhů, které byly kdysi považovány za projevy kapalné vody na Marsu, pravděpodobně jen prachem klouzajícím po svahu. Rozsáhlá studie strojového učení, která prověřila více než 86 000 snímků Marsu ve vysokém rozlišení, odhalila, že záhadné pruhy pozorované na marťanských svazích jsou pravděpodobně suché prachové skvrny, nikoliv důkazy tekoucí vody, jak se dříve předpokládalo.

Supernovy jsou vzácné, ale vesmír je velký a plný nejrůznějších objektů a jevů. Je samozřejmě nespravedlivé, že zatímco my čekáme na supernovu Betelgeuze (v nejbližší době se tak nestane), lidé žijící v raném novověku měli na noční obloze viditelnou ne jednu, ale hned dvě supernovy: jednu v roce 1572 a druhou v roce 1604. Explozivní zánik hvězdy v bezpečné vzdálenosti je hybnou událostí a je naprosto nespravedlivé, že ji s velkou pravděpodobností nezažijeme.

Slunce zřídkakdy produkuje extrémní sluneční částice, řádově silnější než vše, co bylo přímo pozorováno. Jejich obrovská síla může v pozemském systému značně narušit produkci kosmogenních izotopů, například radioaktivního izotopu uhlíku (14C), a zanechat tak jasné stopy v přírodních pozemských archivech včetně datovatelných letokruhů stromů. Za posledních 12 000 let bylo známo osm takových událostí, z nichž nejsilnější byla ta z roku 775 n. l.. Nedávno byl objeven nový kandidát na extrémní událost se slunečními částicemi v podobě největšího známého radiouhlíkového maxima datovaného do roku 12 350 před naším letopočtem. Nový výzkum ukazuje, že tato událost byla o 18 % silnější než událost z roku 775 n. l. a pravděpodobně k ní došlo mezi lednem a dubnem roku 12 350 př. n. l., přičemž nejpravděpodobnější datum je začátek března.