Aktuality AK

Pozůstatek supernovy Vela v souhvězdí Plachet je jedním z nejbližších pozůstatků supernovy vzhledem k Zemi. Supernova se nachází ve vzdálenosti asi 900 světelných let a explodovala přibližně před 11 000 lety. To je právě v době mladšího dryasu a vědci se ptají, zda spolu tyto dvě události souvisejí a zda jiné supernovy vyvolaly rovněž ochlazení klimatu.

Nový vzrušující výzkum navrhuje praktický, postupný plán terraformace Marsu, který začíná oteplením planety a jejím osídlením životem, což by ji mohlo učinit obyvatelnou během několika století. Mars, kdysi bohatý na tekoucí vodu, je opět v centru pozornosti díky novým pokrokům v oblasti modelování klimatu, vesmírných technologií a syntetické biologie, které činí terraformaci pravděpodobnější než kdykoliv předtím.

Na připojeném obrázku je obrovská eliptická galaxie ESO 325-G004 – v době svého vzniku zářila 10 000krát jasněji než dnes. Tyto typy galaxií na krátkou dobu ozářily celý vesmír – a přispěly k záření kosmického mikrovlnného pozadí, které můžeme měřit dnes.

Nová mapa hlubokého vesmírného pole ze spolupráce COSMOS s vesmírným teleskopem Jamese Webba (JWST) přepisuje to, co si vědci mysleli, že vědí o raném vesmíru. Data, která pokrývají téměř celou historii vesmírného času a zahrnují téměř 800 000 galaxií, ukazují, že vesmír tvořily hvězdy a supermasivní černé díry mnohem dříve – a ve větším počtu – než se doposud předpokládalo. Tento bezprecedentní rozsah nabízí pohled na mládí vesmíru v měřítku nástěnné malby a nutí vědce přemýšlet, zda jejich základní kosmologické modely stále platí.

Malá hvězda o hmotnosti pouhé pětiny našeho Slunce šokovala astronomy tím, že hostí planetu typu plynného obra TOI-6894 b – něco, co se dlouho považovalo za téměř nemožné. Tento objev, který byl učiněn díky datům z družice TESS (Transiting Exoplanet Survey Satellite) a potvrzen jedním z největších teleskopů na světě, zpochybňuje přední teorie vzniku planet.

Astronomové využívající dalekohled ESO Very Large Telescope (VLT) pořídili působivé snímky výjimečně strukturovaného planetárního disku kolem hvězdy RIK 113. Nachází se 431 světelných let od Země v souhvězdí Štíra. Hvězda, známá také jako 2MASSJ16120668-3010270, hostí strukturovaný protoplanetární disk.

Vědecký tým z Astronomického ústavu Havajské univerzity (IfA) odhalil nový oslnivý druh kosmické exploze, která je mnohem energičtější než cokoliv, co bylo dosud pozorováno. Tým tyto vzácné události pojmenoval „extrémní nukleární přechodné jevy“ (Extreme Nuclear Transients – ENT), ke kterým dochází, když jsou masivní hvězdy – nejméně třikrát hmotnější než naše Slunce – roztrhány supermasivními černými dírami. Výsledky týmu byly nedávno publikovány v časopise Science Advances.

Na tomto novém snímku z vesmírného dalekohledu Jamese Webba (JWST) upoutá pozornost především centrální mega monstrum, kterým je kupa galaxií Abell S1063. Tento obrovský soubor galaxií, ležící 4,5 miliardy světelných let od Země v souhvězdí Jeřába, je dominantou scény. Při bližším pohledu zjistíme, že tento hustý soubor hmotných galaxií je obklopen zářícími světelnými pruhy. Jedná se o krátké, zakřivené, červeně zářící čáry, což jsou obrazy vzdálených galaxií v pozadí zvětšené a deformované gravitační čočkou. Tyto pokřivené oblouky jsou skutečným předmětem zájmu vědců: slabé galaxie z dávné minulosti vesmíru.

Astronomové CfA (Center for Astrophysics Harvard & Smithsonian) pomohli objevit vzácné typy metanolu, stavebního kamene nezbytného pro vznik života, jak ho známe. Tento umělecký koncept ukazuje disk prachu a plynu obklopující mladou hvězdu s velkou dutinou vyhloubenou formující se obří planetou. Teplý metanol sledující stěnu prachové dutiny je zvýrazněn. Tyto molekuly pocházejí z ledu bohatého na organické látky, který je zahříván zářením hvězdy a vytváří plyn. Detekce metanolu, stejně jako izotopů metanolu, podporuje myšlenku, že mezihvězdný led může přežít vznik planetotvorných disků.

Nová pozorování zpochybnila původní hypotézu vědců o tom, jak hvězda pohltí planetu a způsobí její zánik. Pozorování vesmírného dalekohledu Jamese Webba (JWST) přinesla překvapivý zvrat v příběhu o hvězdě, která je považována za první pozorovanou stálici, která pohltila planetu. Nová zjištění naznačují, že hvězda se ve skutečnosti nezvětšovala, aby pohltila planetu, jak se dříve předpokládalo. Namísto toho Webbova pozorování ukazují, že poloměr dráhy planety se postupem času zmenšoval a pomalu ji přibližoval k zániku, až ji hvězda zcela pohltila.