Aktuality AK

Plochá rovina temné hmoty za Místní skupinou galaxií by mohla vysvětlovat, proč se blízké galaxie od nás vzdalují, místo aby se přibližovaly. Astronomové pomocí pokročilých počítačových simulací zjistili, že většina hmoty za Místní skupinou galaxií, která zahrnuje Mléčnou dráhu a galaxii v Andromedě, je uspořádána v rozsáhlé, zploštělé struktuře, spíše než aby byla rovnoměrně rozprostřena všemi směry. Velké oblasti s velmi malým množstvím hmoty leží nad a pod touto rovinou.

Po celá desetiletí byly pohyby hvězd v blízkosti středu naší Galaxie považovány za jeden z nejjasnějších důkazů existence supermasivní černé díry. Valentina Crespiová z Institutu astrofyziky La Plata a její kolegové však naznačují, že radikálně odlišný druh kompaktního objektu – složený ze samogravitující fermionové temné hmoty – by mohl reprodukovat stejné pohyby hvězd.

Pomocí vysoce přesných měření radiových zákrytů z mise Juno provozované NASA a s ohledem na vliv zonálních větrů planetologové odvodili tvar Jupitera s řádově nižší nejistotou a zjistili, že polární, rovníkový a střední poloměr jsou menší než uváděly předchozí odhady provedené na základě dat z misí Pioneer a Voyager.

Výzkumníci z Institutu kosmických věd University of Barcelona (ICCUB) a Institutu pro vesmírná studia Katalánska (IEEC) ve spolupráci s Astrofyzikálním institutem Kanárských ostrovů (IAC) vedli dosud nejrozsáhlejší observační studii uprchlých hmotných hvězd, která zahrnuje analýzu rotace a podvojnosti těchto hvězd v naší Galaxii. Tato studie, publikovaná v časopise Astronomy & Astrophysics, vrhá nové světlo na to, jak jsou tito hvězdní „uprchlíci“ vymrštěni do vesmíru a co jejich vlastnosti odhalují o jejich fascinujícím původu.

Supernova Vela Junior, známá také jako RX J0852.0-4622 nebo G266.2-1.2, explodovala před několika tisíci lety a zanechala po sobě zářící mlhovinu, ale vědci nedokázali odpovědět na otázku, jak daleko byla a jak velká to byla exploze. To se změnilo s objevem stále se formující hvězdy Ve 7-27. Pomocí přístroje MUSE (Multi Unit Spectroscopic Explorer) na dalekohledu ESO/Very Large Telescope (VLT) astronomové nyní pořídili první detailní snímek hvězdy Ve 7-27.

Vesmírný dalekohled Jamese Webba (JWST) opět překonal sám sebe a posunul hranice pozorovatelného vesmíru blíže ke kosmickému úsvitu potvrzením jasné galaxie, která existovala pouhých 280 milionů let po Velkém třesku.

Chemikálie známá jako 2,5-cyklohexadien-1-thion (C₆H₆S) je prstencovitý uhlovodík obsahující síru, který vzniká při biochemických reakcích. Astronomové z Max Planckova institutu pro mimozemskou fyziku (MPE) a Centra astrobiologie (CAB) CSIC-INTA poprvé detekovali tuto komplexní molekulu ve vesmíru při zkoumání molekulárního oblaku G+0,693–0,027, oblasti vzniku hvězd vzdálené asi 27 000 světelných let od Země poblíž středu Mléčné dráhy. Tento objev představuje největší molekulu obsahující síru, která kdy byla detekována za hranicemi Země, a má významné důsledky pro studium kosmického původu života.

Když rover s názvem Perseverance začátkem roku 2021 přistál v kráteru Jezero, vědci již věděli, že si vybrali zajímavé místo k prozkoumání. Z oběžné dráhy mohli vidět něco, co vypadalo jako prstenec kolem kráteru, což naznačovalo, že tam kdysi mohla být voda. O tom, co to přesně znamená, se však vedla debata a trvalo téměř pět let, než to bylo potvrzeno. Nový článek doktoranda Alexe Jonese z Imperial College London a jeho spoluautorů definitivně uzavřel debatu o zdroji tohoto útvaru – jeho část byla kdysi pláží.

„Jak vznikl život?“ Nad touto otázkou přemýšlejí filozofové, učenci a vědci od nepaměti. V moderní době se obecně předpokládá, že stavební kameny života, jak ho známe – aminokyseliny, DNA a RNA – se spontánně spojily a vytvořily první proteiny před miliardami let. Všechny pokusy o rekonstrukci této chemické reakce („abiogeneze“) v laboratoři však nepřinesly žádné výsledky. Přesto se všeobecně uznává, že k této události došlo na Zemi, s největší pravděpodobností v jejích raných oceánech.

Jupiterova atmosféra a oblaka fascinují pozorovatele vesmíru po staletí, protože jejich vícebarevné, vířivé vrstvy lze snadno pozorovat výkonnými dalekohledy na Zemi. Kosmická sonda NASA s názvem Juno však posunula laťku v našem chápání atmosférických útvarů Jupitera na vyšší úroveň a odhalila je v dechberoucích detailech. Patří sem snímky mohutných bouřek s blesky, mraků pohlcujících jiné mraky, polárních vírů a silných tryskových proudů. Navzdory kráse a úžasnosti Jupitera si vědci stále lámou hlavu nad procesy probíhajícími hluboko uvnitř jeho atmosféry, které vedou k těmto neuvěřitelným útvarům.