Aktuality AK

Když se řekne led na Marsu, obvykle se nám představí póly, kde ho můžeme zřetelně vidět pomocí sond a dokonce i pozemními dalekohledy. Póly jsou však obtížně dostupné, a to ještě více vzhledem k omezením průzkumu v této oblasti kvůli možné biologické kontaminaci. Vědci již dlouho doufají, že najdou vodu blíže k rovníku, což by ji zpřístupnilo lidským průzkumníkům. Na Marsu jsou části středních šířek, které vypadají jako ledovce, pokryté silnými vrstvami prachu a hornin. Opravdu tyto útvary ukrývají obrovské zásoby vody poblíž míst, kde by lidé mohli poprvé vkročit na rudou planetu? Podle nového článku M. A. de Pabla a jeho spoluautorů, nedávno publikovaného v časopise Icarus, by tomu tak mohlo být.

Výsledky přicházejí na základě vzorků, které čínská sonda Chang'e-6 dopravila na Zemi z odvrácené strany Měsíce. Nabízejí nám první detailní pohled na geologii a historii odvrácené strany a nedávný článek publikovaný v časopise Science Advances od výzkumníků z Čínské akademie věd nabízí velmi zajímavé poznatky o historii mohutného impaktu na Měsíci a dokonce i některé poznatky o Sluneční soustavě jako celku.

Život závisí nejen na vodě, vyžaduje také jemnou chemickou rovnováhu, která byla vytvořena v nejranějších chvílích vzniku planety. Nový výzkum naznačuje, že schopnost Země podporovat život může záviset na mimořádně úzkém rozmezí množství kyslíku během formování jádra, což umožňuje, aby fosfor i dusík zůstaly dostupné. Obyvatelnost Země může pramenit z přesné chemické rovnováhy během jejího formování, která zabránila zmizení životně důležitých prvků v jádru nebo jejich úniku do vesmíru.

I když byla Země uvězněna v globálním mrazu, její klima se mohlo neustále měnit. Starověké horniny odhalují sezónní a dekádní cykly pod ledem během období označovaného jako „Sněhová koule“ (Snowball Earth). Výzkumníci z University of Southampton objevili ve starých horninách známky toho, že se zemské klima nadále měnilo i během nejextrémnější doby ledové. Toto dramatické období nastalo během kryogenního období, před 720 až 635 miliony let. Po celá desetiletí se vědci domnívali, že klimatický systém planety se v této době v podstatě zastavil.

Osaměle putující planety, neboli toulavé planety, putují mezihvězdným prostorem úplně samy. Říct, že by jich mohlo být mnoho, je trochu slabé slovo. Nedávné odhady uvádějí počet potulných planet přibližně jako počet hvězd v naší Galaxii. Některé z nich jsou nepochybně doprovázeny měsíci – a některé z nich by mohly mít dokonce velikost Země. Nový článek Davida Dahlbüddinga z Ludwig Maximilian University v Mnichově a jeho spoluautorek, který byl přijat k publikaci do Monthly Notices of the Royal Astronomical Society a je k dispozici také v předtiskové verzi na platformě arXiv, popisuje, jak některé exoměsíce u potulných planet mohou mít na svém povrchu dokonce kapalnou vodu.

V nové studii vědci tvrdí, že nebiologické zdroje, které zvažovali, nemohly plně vysvětlit hojnost organických sloučenin ve vzorku odebraném na Marsu roverem Curiosity, který provozuje agentura NASA.

Konečně se to stalo: Elon Musk oznámil, že SpaceX, společnost, kterou založil v roce 2002 s cílem vytvořit první soběstačné město na Marsu, se již nebude zaměřovat na Mars. Jak oznámil 8. února 2026 prostřednictvím X, platformy sociálních médií, kterou získal v roce 2023, společnost se nyní zaměří na vytvoření soběstačného města na Měsíci. Musk pro tento obrat uvedl několik důvodů, včetně kratšího časového rámce vývoje, rychlejší doby přepravy a pravidelnější starty.

Drobná zrnka prachu z asteroidu Bennu mění představu vědců o vzniku složek života ve vesmíru. Vědci studující vzorky z asteroidu Bennu zjistili, že klíčové aminokyseliny se mohly tvořit v ledovém, na radiaci bohatém prostředí, nikoliv v teplé vodě. Zjištění naznačují, že základní složky života se mohou vyskytovat v mnohem odlehlejších koutech vesmíru, než se dříve myslelo.

University of Trento poprvé prokázala existenci prázdného lávového tunelu pod povrchem Venuše. Studie, publikovaná v časopise Nature Communications, je založena na radarových datech shromážděných sondou Magellan agentury NASA. Budoucí mise budou vybaveny pokročilými radarovými systémy schopnými detekovat další podpovrchové dutiny.

Ve filmu „Kontakt“ z roku 1997, adaptaci románu Carla Sagana z roku 1985, se hlavní vědkyně Ellie Arrowayová (kterou hraje herečka Jodi Fosterová) vydává na cestu červí dírou, kterou vybudovali mimozemšťané, ke hvězdě pojmenované Vega. Vynoří se uvnitř sněhové bouře trosek obklopující hvězdu – ale nejsou vidět žádné zjevné planety. Vypadá to, že se to filmařům povedlo.