Aktuality AK

Americký výzkumný tým objevil ve východní Antarktidě 6 milionů let starý led, nejstarší, jaký kdy byl přímo datován. Vzduch uvnitř uchovává záznam mnohem teplejší starověké Země a nabízí vzácný vhled do přirozených klimatických změn v dávném čase.

Na připojeném obrázku je vlevo umělecká představa kulové hvězdokupy krátce po jejím zrodu, v níž se nacházejí extrémně hmotné hvězdy se silnými hvězdnými větry, které obohacují hvězdokupu o prvky vytvořené za extrémně vysokých teplot. Vpravo je starověká kulová hvězdokupa, jak ji pozorujeme dnes: přeživší hvězdy s nízkou hmotností si uchovávají stopy větrů z těchto extrémně hmotných hvězd, které se od té doby zhroutily do černých děr se střední hmotností.

Tmavé pruhy, které se tvoří na svazích Marsu, známé také jako opakující se svahové linie (RSL – recurring slope lineae), jsou na Marsu běžným jevem. Tyto tmavé sezónní pruhy jsou buď výsledkem tání slané vody ze sezónních ledů, nebo uvolňování suchého písku. Přesná příčina zůstává neznámá, ale nový výzkum nadále odhaluje vodítka k tomuto malebnému jevu. Příkladem jsou nedávné snímky pruhů vzniklých lavinou prachu na svazích sopky Apollinaris Mons v noci před Vánocemi v roce 2023, které získala sonda ExoMars Trace Gas Orbiter (TGO) Evropské kosmické agentury ESA.

Severní pól Saturnova měsíce Enceladus vykazuje významný tepelný tok, což vyvrací předchozí předpoklady, že tepelné ztráty jsou omezeny na jeho geologicky aktivní jižní pól. Severní pól Enceladu je na obrázku nahoře a snímek je otočen o 38 stupňů doleva. Fotografie byla pořízena ve viditelném světle úzkoúhlou kamerou kosmické sondy Cassini 27. listopadu 2016.

Nový výzkum z Yonsei University v Soulu v Koreji zpochybňuje dlouholetou teorii, že temná energie způsobuje zrychlující se rozpínání vesmíru; místo toho neposkytuje žádné důkazy o zrychlujícím se vesmíru. Pokud se výsledky potvrdí, mohlo by to otevřít zcela novou kapitolu ve snaze vědců odhalit skutečnou podstatu temné energie, vyřešit „Hubbleovo napětí“ a pochopit minulost a budoucnost vesmíru.

Nově objevená planetární soustava, neformálně známá jako 2M1510, patří k nejpodivnějším, jaké kdy byly nalezeny. Zdánlivá planeta sleduje oběžnou dráhu, která ji zanáší daleko nad póly dvou hnědých trpaslíků. Tato dvojice objektů – příliš hmotných na to, aby to byly planety, ale ne dostatečně hmotných na to, aby to byly hvězdy – také obíhá navzájem kolem sebe. Přesto kolem nich v extrémní vzdálenosti obíhá třetí objekt – pravděpodobně planeta.

Observatoř Very Rubinové objevila hvězdný proud vycházející z galaxie M61, spirální galaxie v kupě galaxií v Panně. Rozkládá se na délku přibližně 50 kpc, neboli 163 000 světelných let. Čelní snímek galaxie M61 pochází z průzkumu PHANGS (Physics at High Angular Resolution in Nearby GalaxieS).

Astronomové využívající vesmírný dalekohled Jamese Webba (JWST) získali dosud nejpodrobnější pohled na to, jak se galaxie formovaly jen několik set milionů let po Velkém třesku – a zjistili, že byly mnohem chaotičtější než ty, které vidíme dnes.

Mezihvězdná kometa 3I/ATLAS, teprve třetí známý návštěvník z oblastí mimo Sluneční soustavu, se s přiblížením k periheliu, bodu nejblíže Slunci, zjasňuje mnohem rychleji, než se očekávalo. Ze Země se kometa v posledním měsíci nacházela téměř přímo za Sluncem, což pozemní pozorování v tomto klíčovém období prakticky znemožňovalo. Tým astronomů místo toho kometu pozoroval pomocí vesmírných observatoří.

Meteority jsou posly i časovými schránkami Sluneční soustavy. Jako kusy větších asteroidů, které se rozpadly, nebo trosky vymrštěné dopady na jiná tělesa si tyto „vesmírné horniny“ zachovávají složení, ze kterého pocházejí. Díky tomu mohou vědci studovat jiné planety, měsíce a objekty zkoumáním množství chemických prvků v meteoritech. Bohužel jsou takové studie omezené, pokud jde o meteority nalezené na Zemi, a to v důsledku eroze, atmosférické filtrace a geologických procesů (jako je vulkanismus a konvekce pláště).