Aktuality AK

Vodní led má velký vliv na vznik obřích planet a může být také dodáván kometami na plně zformované kamenné planety. Pomocí dat z infračerveného spektrografu NIRSpec na palubě kosmického dalekohledu Jamese Webba (JWST) nyní astronomové zjistili přítomnost krystalického vodního ledu v disku prachového materiálu, který obklopuje hvězdu HD 181327.

Profesor Heino Falcke a jeho kolegové z Radboud University ve své práci z roku 2023 ukázali, že nejen černé díry, ale i všechny ostatní objekty ve vesmíru se mohou „vypařit“ prostřednictvím procesu podobného Hawkingovu záření. Po této publikaci autoři obdrželi mnoho dotazů, jak dlouho bude tento proces trvat. V nové studii vypočítali, že konec vesmíru nastane přibližně za 10^78 let, pokud se bere v úvahu pouze záření podobné Hawkingovu. To je doba, kterou potřebují bílí trpaslíci – nejtrvalejší nebeská tělesa – k rozpadu prostřednictvím záření podobnému Hawkingovu. Předchozí studie, které tento efekt nebraly v úvahu, stanovily dobu života bílých trpaslíků na 10^1100 let.

Polární záře na Jupiteru jsou stokrát jasnější než ty, které vidíme na Zemi, tvrdí tým astronomů pod vedením Jonathana Nicholse z University of Leicester. Polární záře vznikají, když vysokoenergetické částice pronikají do atmosféry planety v blízkosti jejích magnetických pólů a srážejí se s atomy plynu. Polární záře na Jupiteru jsou nejen obrovské, ale také stokrát energetičtější než obdobné úkazy na Zemi.

Co když jeden z nejzákladnějších předpokladů kosmologie – že vesmír vypadá ve všech směrech stejně – není ve skutečnosti pravdivý? Pomocí nového přístupu k datům z evropského teleskopu Euclid hledají vědci v ohybu světla vzdálených galaxií varovný signál, který by mohl přepsat pravidla kosmologie.

Černé díry nakonec nemusí mít singularity! Vědci zkoumají nové modely – včetně těch bez horizontů událostí – které zpochybňují klasickou fyziku. Díky pozorováním nové generace bychom mohli konečně nahlédnout, co se za nimi skrývá.

Astronomové využívající soustavu radioteleskopů NSF Very Large Array (VLA) spatřili obrovský tok plynu v blízkosti HW2 – masivní protohvězdy vzdálené 2 283 světelných let ve hvězdotvorné oblasti Cepheus A – který umožňuje rychlý růst protohvězdy.

Bouřlivá černá díra v galaxii NGC 4945 nejen pohlcuje materiál, ale také ho vysokou rychlostí vyvrhuje ven. Tyto výtrysky se při vzdalování zrychlují a ukazují, jak černé díry utvářejí osud galaxií. NGC 4945, nádherná spirální galaxie vzdálená více než 12 milionů světelných let, skrývá divoké tajemství: ve svém středu má dravou černou díru. Toto supermasivní monstrum nejenže pohlcuje hmotu, ale také ji neuvěřitelnou rychlostí vyvrhuje ven, čímž vytváří výtrysky, které unikají samotné galaxii.

Webbův teleskop JWST studoval TOI-421 b, horkou subneptunskou exoplanetu s čistou atmosférou bohatou na vodík, která obíhá kolem hvězdy podobné Slunci ve vzdálenosti 244 světelných let. Vesmír je plný zázraků a vesmírný teleskop Jamese Webba odkrývá jednu vrstvu vesmírného tajemství za druhou. V průlomové studii zveřejněné 5. května 2025 poskytl dalekohled bezprecedentní pohled na TOI-421 b, horkou subneptunskou exoplanetu, která přepisuje naše chápání těchto záhadných světů.

Úvodní snímek kupy galaxií Phoenix kombinuje data z Hubbleova vesmírného dalekohledu HST, rentgenové observatoře Chandra a radioteleskopu Very Large Array (VLA). Rentgenové záření z observatoře Chandra zobrazuje extrémně horký plyn fialovou barvou. Optická světelná data z HST ukazují galaxie žlutě a vlákna chladnějšího plynu, kde se tvoří hvězdy, světle modře. Výtrysky znázorněné červeně jsou vidět na rádiových vlnách radioteleskopu VLA.

Nová teorie spojuje gravitaci s kvantovou entropií a zavádí pole G, které by mohlo vysvětlit temnou hmotu a rozpínání vesmíru. Ginestra Bianconi, profesor aplikované matematiky na Queen Mary University of London, v nedávné studii publikované v časopise Physical Review D představuje průlomový rámec, který může změnit naše chápání gravitace a jejího spojení s kvantovou mechanikou. Studie představuje nový přístup, který odvozuje gravitaci z kvantové relativní entropie a nabízí potenciální most mezi dvěma základními, ale historicky neslučitelnými teoriemi: kvantovou mechanikou a Einsteinovou obecnou relativitou.