Aktuality AK

Naše znalosti o Sluneční soustavě se stále vyvíjejí. S tím, jak se zdokonalují naše dalekohledy, se nám daří zviditelňovat vzdálenější oblasti planetárního systému. Pluto bylo kvůli tomu diskvalifikováno jako planeta. Nyní nový výzkum říká, že na okraji Sluneční soustavy může sídlit další trpasličí planeta. Její přítomnost podporuje hypotézu planety X.

Tento binární systém obsahuje rychle rotující milisekundový pulsar PSR J1928+1815 a jeho héliového průvodce. Tyto hvězdy dosahují mimořádných rychlostí rotace díky odčerpávání hmoty z blízkého hvězdného průvodce. Vznik těchto exotických binárních systémů není zcela objasněn, protože může zahrnovat celou řadu složitých procesů.

Rover NASA Perseverance dorazil do vědecky vzrušující oblasti na Marsu zvané Krokodillen, kde se nacházejí některé z nejstarších hornin planety, které mohou být důležitým vodítkem pro poznání raného marťanského prostředí – možná i dávného života. Místo bohaté na jíly, olivín a uhlíkaté minerály slibuje poznatky o vodnaté minulosti Marsu, zejména v období zvaném Noachian.

Jupiter nebyl vždy planetou, jakou známe dnes – kdysi byl dvakrát větší, měl padesátkrát silnější magnetické pole a jeho silná gravitace utvářela samotnou architekturu Sluneční soustavy. Pomocí oběžných drah dvou malých vnitřních měsíců vědci vytvořili zpětný obraz bouřlivého mládí Jupitera, čímž se vyhnuli typickým nejistotám a přidali živé detaily do našeho vesmírného příběhu o vzniku obří planety.

Podle rozsáhlé analýzy umělé inteligence jsou tisíce podivných pruhů, které byly kdysi považovány za projevy kapalné vody na Marsu, pravděpodobně jen prachem klouzajícím po svahu. Rozsáhlá studie strojového učení, která prověřila více než 86 000 snímků Marsu ve vysokém rozlišení, odhalila, že záhadné pruhy pozorované na marťanských svazích jsou pravděpodobně suché prachové skvrny, nikoliv důkazy tekoucí vody, jak se dříve předpokládalo.

Supernovy jsou vzácné, ale vesmír je velký a plný nejrůznějších objektů a jevů. Je samozřejmě nespravedlivé, že zatímco my čekáme na supernovu Betelgeuze (v nejbližší době se tak nestane), lidé žijící v raném novověku měli na noční obloze viditelnou ne jednu, ale hned dvě supernovy: jednu v roce 1572 a druhou v roce 1604. Explozivní zánik hvězdy v bezpečné vzdálenosti je hybnou událostí a je naprosto nespravedlivé, že ji s velkou pravděpodobností nezažijeme.

Slunce zřídkakdy produkuje extrémní sluneční částice, řádově silnější než vše, co bylo přímo pozorováno. Jejich obrovská síla může v pozemském systému značně narušit produkci kosmogenních izotopů, například radioaktivního izotopu uhlíku (14C), a zanechat tak jasné stopy v přírodních pozemských archivech včetně datovatelných letokruhů stromů. Za posledních 12 000 let bylo známo osm takových událostí, z nichž nejsilnější byla ta z roku 775 n. l.. Nedávno byl objeven nový kandidát na extrémní událost se slunečními částicemi v podobě největšího známého radiouhlíkového maxima datovaného do roku 12 350 před naším letopočtem. Nový výzkum ukazuje, že tato událost byla o 18 % silnější než událost z roku 775 n. l. a pravděpodobně k ní došlo mezi lednem a dubnem roku 12 350 př. n. l., přičemž nejpravděpodobnější datum je začátek března.

Vědci objevili pod povrchem Marsu seismickou signaturu, která naznačuje něco překvapivého – v horní části kůry planety může stále existovat kapalná voda. Tento vzrušující výzkum pochází od mezinárodního týmu vědců: Weijia Sun a Yongxin Pan z Ústavu geologie a geofyziky Čínské akademie věd, Hrvoje Tkalčić z Australské národní univerzity a Marco G. Malusà z Univerzity Milano-Bicocca.

Energetická neutrina ze vzdálené galaxie naznačují překvapivý původ: atomy helia rozrušené ultrafialovým světlem v blízkosti černé díry, což mění to, co jsme si mysleli, že víme o kosmických výtryscích. V hlubokém vesmíru se energetická neutrina obvykle objevují spolu se záblesky záření gama. Galaxie NGC 1068 se však chová jinak – vysílá silný proud neutrin s překvapivě malým množstvím záření gama, což vědcům přináší kosmickou záhadu.

Protoplanetární disky jsou vesmírné školky, kde se z vířících prstenců plynu a prachu obklopujících mladé hvězdy rodí nové planety. Tyto dynamické struktury, které se obvykle rozkládají na vzdálenost stovek astronomických jednotek, představují nejranější fázi vzniku planetárních systémů. V těchto discích se srážejí a slepují drobné prachové částice, které se postupně mění v oblázky, pak v balvany a nakonec v planetární zárodky v procesu zvaném akrece. Jak tyto zárodečné planety rostou, vytvářejí v disku mezery a spirálovité vzory a zanechávají za sebou stopy, které mohou astronomové detekovat pomocí výkonných radioteleskopů, jako je ALMA (Atacama Large Millimeter/submillimeter Array) a vesmírný teleskop Jamese Webba (JWST).