Aktuality AK

Astronomové vůbec poprvé detekovali černé díry pohlcující neutronové hvězdy podobně jako „Pac Man“ ve známé počítačové hře, dokumentující kolizi dvou nejextrémnějších a nevyzpytatelných objektů ve vesmíru. Detektory gravitačních vln Laser Interferometer Gravitational-Wave Observatory (LIGO) na území USA a Virgo v Itálii zachytily gravitační vlny umírajících, po spirále se pohybující a nakonec kolidujících neutronové hvězdy s černou dírou; ne jednou, ale hned ve dvou případech. Výsledky byly publikovány nedávno v Astrophysical Journal Letters.

Hubbleův vesmírný teleskop HST uskutečnil svoji roční grand tour po vnějších oblastech Sluneční soustavy. To je království obřích planet – Jupitera, Saturnu, Uranu a Neptunu – sahající až do vzdálenosti 30 AU, tj. 30násobku vzdálenosti Země-Slunce. Na rozdíl od kamenných terestrických planet, jako jsou například Země a Mars, které se nacházejí blízko žhavého Slunce, tyto vzdálené světy jsou většinou složeny ze studené plynné „polévky“ – z vodíku, hélia, čpavku, metanu a dalších stopových plynů zahalujících horká kompaktní jádra planet.

Jak časté jsou planetární soustavy podobné Sluneční soustavě? Podstatně méně běžné než jsme si snad mohli myslet. Podstatná část planetárních soustav v okolí hvězd podobných Slunci měla velmi dynamickou minulost, která vyvrcholila pádem některých planet na centrální hvězdy.

Astrofyzikové ze skupiny LIGO-Virgo-KAGRA Collaboration detekovali dalších 35 případů gravitačních vln od posledního katalogu z října 2020, což poskytlo 90 celkově pozorovaných záznamů gravitačních vln od počátku jejich detekce. Z 35 nově detekovaných případů se zřejmě ve 32 záznamech jednalo s největší pravděpodobností o splynutí černých děr – dvě černé díry se pohybovaly po spirále navzájem kolem sebe až nakonec splynuly v jeden objekt – a ve třech případech se jednalo o kolizi neutronových hvězd s černými dírami. Hmotnosti černých děr se pohybovaly v širokém rozmezí, nejhmotnější z nich měla velikost kolem 90 hmotností našeho Slunce. Několik následných černých děr, které se vytvořily jako důsledek vzájemného splynutí, překročily hranici 100 hmotností Slunce a jsou klasifikovány jako černé díry střední velikosti.

Kosmická observatoř Lynx X-Ray Observatory, koncipovaná pracovníky Center for Astrophysics (CfA), je zahrnuta v nové sérii budoucích výkonných dalekohledů. Pro třetí desetiletí tohoto století průzkumu vesmíru v oboru astronomie a astrofyziky byla doporučena nová série tří velkých observatoří – neboli kosmických teleskopů – jako vrcholná národní priorita pro budoucí kosmickou astrofyziku. Zaměří se především na oblast rentgenového záření.

Mezinárodní tým kosmických výzkumníků spolupracujících s Goddard Space Flight Center, NASA, objevil na Marsu doposud neznámé organické molekuly, a to pomocí nového experimentu na palubě roveru Curiosity. Výsledky výzkumu byly publikovány v časopise Nature Astronomy.

Při použití infračerveného spektrometru Immersion GRating INfrared Spectrometer (IGRINS) instalovaného na dalekohledu Gemini South Observatory na Cerro Pachon, Chile, astronomové změřili poměr množství uhlíku vzhledem k vodíku (C/H) a kyslíku vůči vodíku (O/H) v atmosféře exoplanety WASP-77Ab typu horkého jupitera. Stejnou metodou budou v budoucnu objevovány v atmosférách planet mimo Sluneční soustavu plyny biologického původu.

Jedna z nejmladších exoplanet doposud objevená u vzdálené „mladistvé“ hvězdy byla pozorována mezinárodním týmem astronomů pod vedením University of Hawaiʻi at Mānoa, jejími pracovníky, studenty a absolventy. Planeta obíhá kolem trpasličí hvězdy spektrální třídy M, jejíž označení je 2MASS J04372171+2651014 (zkráceně 2M0437). Její stáří se odhaduje na 2 až 5 miliónů roků a od Země ji dělí vzdálenost 421 světelných roků. Její poloha se promítá do souhvězdí Býka.

Umělecké vyobrazení znázorněné na příčném řezu oblastí v podobě dvou obřích „koblih“ záření, nazývané Van Allenovy pásy (Van Allen Belts), zobrazuje útvary, které obklopují Zemi. Připomeňme si nejdůležitější fakta o tomto zajímavém prostředí v okolí naší planety.

Na připojeném obrázku je momentka z počítačové simulace ROMULUS ukazující středně hmotnou galaxii, její jasný centrální region se supermasivní černou dírou a polohy (a rychlosti) „toulajících se“ supermasivních černých děr (ty nepřipoutané k jádru; úsečka 10 kpc odpovídá vzdálenosti přibližně 31 000 světelných roků). Simulace studovala vývoj a četnost toulavých supermasivních černých děr; v raném vesmíru obsahovaly většinu hmoty soustředěné v černých dírách.