Aktuality AK

Planetologové už dávno vědí, že Merkur se zmenšuje po miliardy let. Přestože se jedná o planetu nejblíže Slunci, její nitro se ochlazuje, protože vnitřní teplo uniká pryč. To znamená, že hornina (a v ní i přítomný kov), ze které se skládá, se musí mírně smrštit. Není však známo, do jaké míry se planeta dnes stále zmenšuje – a pokud ano, jak dlouho to pravděpodobně bude pokračovat. Nyní nový článek, publikovaný v Nature Geoscience, nabízí nový pohled.

Důkazy o extrémním úbytku hmoty před výbuchem u nedávno objevené supernovy naznačují, že v posledním roce života hvězdy se toho může stát mnohem více, než se dříve myslelo. Nově objevená blízká supernova, jejíž hvězda v roce před explozí vyvrhla hmotu odpovídající hmotnosti Slunce, zpochybňuje standardní teorii hvězdného vývoje. Nová pozorování dávají astronomům lepší pohled na to, co se děje v posledním roce před smrtí a výbuchem hvězdy.

Díky nejnovějšímu satelitnímu katalogu družice Gaia od Evropské kosmické agentury (ESA) dosáhl mezinárodní tým vedený astronomy z pařížské observatoře – PSL a CNRS nejpřesnějšího měření hmotnosti Mléčné dráhy. Tato studie otevírá důležité otázky v kosmologii, zejména o množství temné hmoty obsažené v naší Galaxii.

Messier 87 (M87) je obří eliptická galaxie nacházející se asi 53 milionů světelných let daleko v souhvězdí Panny. V dubnu 2019 zveřejnili astronomové z Event Horizon Telescope (EHT) Collaboration úžasné snímky M87*, supermasivní černé díry v centru galaxie Messier 87. Je známo, že M87* má akreční disk, který dodává hmotu do černé díry. Nyní bylo u M87* zjištěno další prvenství: bylo potvrzeno, že výtrysk vystřelující z černé díry se kolébá, což poskytuje přímý důkaz, že se černá díra M87* otáčí.

Vědci z University of Cambridge objevili nový způsob měření temné energie – tajemné síly, která tvoří více než dvě třetiny vesmíru a je zodpovědná za jeho zrychlující se expanzi. Zjistili, že je možné detekovat a měřit temnou energii studiem galaxie M31 v souhvězdí Andromedy, našeho galaktického souseda, který je na pomalém kolizním kurzu s Mléčnou dráhou.

Po letech očekávání a tvrdé práce týmu NASA OSIRIS-REx (Origins, Spectral Interpretation, Resource Identification and Security – Regolith Explorer) je konečně na Zemi návratový modul s kamením a prachem odebraným z asteroidu Bennu. Přistál v neděli 24. 9. 2023 v cílové oblasti testovací a výcvikové střelnice ministerstva obrany v Utahu poblíž Salt Lake City. Během hodiny a půl byla kapsle transportována vrtulníkem do provizorní čisté místnosti zřízené v hangáru na cvičišti, kde je nyní napojena na nepřetržitý proud dusíku.

Jupiterův měsíc Europa je jedním z mála světů ve Sluneční soustavě, které by mohly potenciálně hostit podmínky vhodné pro život. Předchozí výzkum ukázal, že pod jeho vodním ledem leží slaný oceán kapalné vody se skalnatým mořským dnem. Planetární vědci však zatím nepotvrdili, zda tento oceán obsahuje chemikálie potřebné pro život, zejména uhlík.

Nová studie k identifikaci dalších pozůstatků po explozích supernov v Mléčné dráze má za cíl zacelit propast mezi očekávanými a identifikovanými pozůstatky. S využitím pokročilé technologie a vzdělávacího programu má výzkum velký význam pro pochopení naší Galaxie a pro podporu vzdělávání STEM. Astronom z West Virginia University hledá v Mléčné dráze pozůstatky, které za sebou zanechaly supernovy – silné exploze, ke kterým dochází, když zanikají hmotné hvězdy.

Nový snímek z Evropské jižní observatoře (ESO) zachycuje vesmírnou „divokou květinu“ ve vesmíru. Pomocí dalekohledu VLT (Very Large Telescope) vyfotografovali astronomové vzdálenou galaxii obklopenou něčím, co se zdá být čtyřmi světle modrými okvětními lístky. Na tomto novém snímku je skutečně centrální galaxie, která funguje jako gravitační čočka, ohýbá a zesiluje světlo ze skryté galaxie, která se nachází za ní. Tento scénář způsobuje, že vidíme duplicitní snímky galaxie v pozadí z naší perspektivy na Zemi. Tyto duplicitní snímky vytvářejí prstenec květinových „okvětních lístků“, které vidíme kolem oranžové centrální galaxie.

Tým astrofyziků z University of Warwick ve Velké Británii ve spolupráci s kolegy z Institutu Maxe Plancka pro výzkum Sluneční soustavy, Northumbrijské univerzity a Královské observatoře v Belgii učinil další krok blíže k pochopení toho, proč je sluneční koróna tak horká. Ve své studii, publikované v časopise Nature Communications, skupina analyzovala data ze dvou zdrojů informací o Slunci.