Meteorické roje

Když se řekne meteor

Meteor (podle řeckého μετεώρώσ) byl a dodnes je chápán jako jev v ovzduší (také déšť či sníh je hydrometeor). Teprve rozvoj vědy na přelomu 17. a 18. století (Halley – výšky meteorů kolem 70-120 km; analýza drah těles v zemské atmosféře a ve Sluneční soustavě, ale též chemická analýza meteoritů - Chladni, 1794), napomohly objasnit vznik úkazu, který známe jako přelet meteoru. Lidově tento jev popisujeme jako „padající hvězdu“ a v češtině též létavice nebo povětroň.

Původce meteoru je označován jako meteoroid. Jedná se o těleso, které se pohybuje mimo zemskou atmosféru kosmickým prostorem. Zdrojem meteoroidů může být buď kometární aktivita (Schiaparelli 1866, prachové částice kometárního jádra uvolněné do okolí), srážka planetek nebo dopad meteoritu na povrch Měsíce či Marsu, kdy je vyvržen do kosmického prostoru materiál z místa dopadu. U těchto meteoroidů, které mohou v pravidelných intervalech předvádět meteorickou aktivitu, mluvíme o meteorických rojích a rojových meteorech, meteory na náhodných drahách označujeme jako sporadické.

Dráhy meteoroidů jsou především ovlivňovány gravitací těles Sluneční soustavy a tlakem slunečního záření. Oblaky meteoroidů se postupně rozptylují a jejich protáhlý proud se rozšiřuje, aktivita meteorického roje slábne až nakonec zanikne ve sporadickém pozadí. Dráhy meteoroidů jsou sice v prostoru rovnoběžné, ale následkem perspektivy je v atmosféře možno pozorovat pomyslný bod (radiant), odkud meteory vyletují všemi směry, zpravidla je roj označen podle souhvězdí (např. Leonidy, Perseidy, Lyridy), či jasné hvězdy v blízkosti radiantu (éta Aquaridy).

Podle geometrie dráhy mohou meteoroidy do zemské atmosféry vstoupit rychlostí v intervalu asi 10 km/s až 70 km/s, což odpovídá při hmotnosti např. 1 g (tzn. přibližně průměr 1 mm) energii v intervalu 5.10⁷ – 2,45.10⁹ J, proto se většina meteorů v atmosféře vypaří (teplota dosahuje řádově tisíců °C). Velmi jasné meteory (jasnější než Venuše, tzn. -4 mag) jsou označovány jako bolidy. Zbytky větších těles mohou dopadnout na zemský povrch, ty pak nazýváme meteority, v mimořádném případě může dopadlý meteorit vytvořit meteorický kráter.

Meteority podle složení dělíme na kamenné (chondrity – C, H, O, N v názvu naznačuje složení tělesa, patří k nejčetnějším a pochází pravděpodobně z planetkového pásu, malým kuličkám ve struktuře se říká chondry), železné meteority jsou tvořeny slitinou železa a niklu, vzácně se nachází i smíšené meteority železokamenné, případně achondrity (kamenné meteority podobné pozemským horninám). Unikátní typ představují uhlíkaté chondrity, které po pádu podléhají rychlému rozkladu – protože jsou velmi křehké a obsahují hodně těkavých látek, stačí trocha deště a meteorit je „rozmytý“ v místě dopadu.

Meteory slabší než nejslabší hvězdy viditelné pouhým okem označujeme jako teleskopické meteory, na jejich pozorování je potřeba dalekohled či výkonné fotografické zařízení. Pozorování meteorů nemusí probíhat jen v oboru viditelného světla, od konce druhé světové války je znám i způsob radarového pozorování a odraz elektromagnetického záření od meteorických stop (jedná se vodivou oblast atmosféry v okolí prolétajícího meteoroidu) umožňuje sledování v oboru rádiových vln. Nejdrobnější částice lze v atmosféře sledovat na základě měření výškových sond (mikrometeority) a nebo v kosmickém prostoru pomocí družic; těmto mikroskopickým částečkám pak říkáme mikrometeoroidy.

Mladý meteorický roj či roj doplněný materiálem po opakovaném průletu komety kolem Slunce se může zasloužit o mimořádnou aktivitu, která se označuje jako meteorický déšť (za hodinu lze v přepočtu spatřit stovky až tisíce meteorů, taková frekvence však trvá jen desítky minut), staré meteorické roje mají naopak trvání desítky dní a nevýrazné maximum, průměrný počet meteorů se pohybuje kolem 3 až 4 meteorů za hodinu a prakticky splývá s počtem náhodných (sporadických) meteorů, aktivní meteorické roje mívají frekvenci několik desítek meteorů za hodinu.

Zdroje a odkazy:

[1] Společnost pro Meziplanetární Hmotu - SMPH; www.kommet.cz.
[2] International Meteor Organisation - IMO; http://www.imo.net.