Meziplanetární hmota

Meziplanetární hmota představuje veškerou látku, která se nachází (jak již sám název napovídá) v prostoru „mezi planetami“; jedná se tedy o malá tělesa Sluneční soustavy, meziplanetární prach i plyn. V užším slova smyslu je tento pojem chápán jako skupina tří typů malých objektů s odlišnými vlastnostmi a projevy:

• planetky (asteroidy) – malá nepravidelná tělesa Sluneční soustavy o rozměrech řádově 1 m až 100 km nalezneme prakticky ve všech koutech našeho systému, nejvíce však v hlavním pásu asteroidů (mezi Marsem a Jupiterem) a v pásmu za drahou planety Neptun (Edgeworth-Kuiperuv pás). Jedná se o ledovo-kamenné objekty neprojevující kometární aktivitu, které představují původní nebo částečně přetvořený materiál, zbylý při formování Sluneční soustavy.

• komety – malá nepravidelná tělesa Sluneční soustavy o rozměrech řádově 1 m až 10 km, která opět nalezneme prakticky ve všech koutech našeho systému. Jedná se o ledovo-kamenné objekty, představující původní nebo částečně přetvořený materiál, zbylý při formování Sluneční soustavy. Od planetek je odlišuje kometární aktivita, tj. uvolňování plynného a prachového materiálu v důsledku interakce povrchu tělesa (kometárního jádra) s částicemi slunečního větru, slunečním zářením a meziplanetárním magnetickým polem, která se pro pozemského pozorovatele projevuje tvorbou komy (jakési dočasné atmosféry) a ohonů.

• meteoroidy – jsou malá tělíska (zrnka prachu až objekty o průměru v řádu 1 m), která se pohybují po samostatných drahách ve Sluneční soustavě. Slabému difusnímu svitu obrovského množství miniaturních částic odrážejících sluneční světlo, říkáme zodiakální světlo a těmto částicím meteorický prach. Zářivým projevem provázejícím let (a obvykle zánik) meteoroidu atmosférou je meteor; velmi jasné meteory označujeme jako bolidy. Zbytky větších těles mohou dopadnout na zemský povrch, ty pak nazýváme meteority. Běžné meteority dopadají na Zemi podobnými rychlostmi jako kroupy za bouřky, pokud však výjimečně mají při dopadu ještě zbytek kosmické rychlosti, vybuchují při nárazu a dávají vznik meteorickým (impaktním) kráterům (též astroblémy) o průměrech od desítek metrů po desítky kilometrů.

Z dnešního pohledu je rozdíl mezi některými zástupci těchto skupin těles spíše „vývojový“. Známe komety s mírnou občasnou aktivitou (obvykle je nelze odlišit od planetek); známe planetky na typicky kometárních drahách (během života komety dochází k poklesu a zániku aktivity jádra); dle nových poznatků mohou být tělesa za drahou Neptunu po fyzikální stránce spíše velkými kometárními jádry, ty největší objekty se pak svou povahou blíží charakteristice vzdálených trpasliších planet (Pluto); meteoroidy lze pak považovat za závěrečné vývojové stadium – jedná se o částice uvolněné v důsledku kometární aktivity, při vzájemných srážkách malých těles nebo vyvržené při dopadu malého tělesa na planety (nebo jejich měsíce).