Zákryty hvězd

Každý z Vás již jistě na vlastní oči spatřil alespoň částečné zatmění Slunce. Tento nádherný úkaz, kdy Měsíc vstupuje do dráhy paprsků přicházejících ze Slunce k pozorovateli, je pro nás příkladem obecnějšího jevu, kterému astronomové říkají zákryt. Zakrývat se na obloze může vzájemně řada objektů, nejdůležitější a nejlépe pozorovatelné úkazy jsou tyto:

Zákryt Slunce Měsícem (zatmění)

O tomto jevu již byla řeč v úvodu. K zatmění dochází v okamžiku, kdy se střed relativně blízkého Měsíc ocitne nedaleko pomyslné přímky, která spojuje střed vzdáleného Slunce s pozorovatelem na Zemi. V takovém okamžiku dochází k odstínění části slunečních paprsků tělesem Měsíce, tedy k zatmění. V závislosti na pozici Měsíce na jeho eliptické dráze kolem Země rozlišujeme zatmění úplné (sluneční kotouč je zcela zakryt) nebo prstencové (Měsíc je úhlově menší než Slunce, v maximální fázi úkazu září na obloze jen „mezikruží“ viz obzárek). Částečné zatmění nastává v okamžiku, kdy se pozorovatel nachází příliš daleko od spojnice středů Slunce a Měsíce. (více)

Slunce je na obloze příliš velké na to, aby mohlo být zakryto jiným objektem než Měsícem. Přesto existuje ještě jeden podobný jev. Občas se stane, že se o zakrytí slunečního kotouče "pokusí" některá z vnitřních planet – Merkur nebo Venuše. Tomuto úkazu říkáme přechod planety přes Sluneční disk a jeho princip je stejný jako u prstencového zatmění. Jen ten temný kotouček planety je „o něco“ menší.

Zákryty hvězd a planet Měsícem

Zákryty hvězd a planet Měsícem jsou úkazy, ke kterým dochází v důsledku geometrie pohybu těles sluneční soustavy po drahách s malým vzájemným sklonem. Jak to vlastně funguje.

Pohybem naší planety po oběžné dráze je určena rovina jejího oběhu, kterou je definována takzvaná ekliptika, tedy kružnice, která je průsečíkem nebeské sféry a této roviny. Po této křivce pomyslně nakreslené mezi hvězdami se pro pozorovatele na Zemi během roku pohybuje Slunce. Vzhledem k tomu, že planety sluneční soustavy mají dráhy jen mírně skloněné ve srovnání s rovinou oběžné dráhy Země, pohybují se po obloze v těsném okolí ekliptiky.

A nyní vstupuje na scénu Měsíc, ten obíhá kolem Země, se sklonem své oběžné dráhy vůči zemské jen 5°8'43,4". Tím je na obloze definován pás v okolí ekliptiky s šířkou asi 11° (je třeba přičíst úhlový průměr Měsíce), ve kterém může dojít k zákrytu hvězdy případně planety.

Jediný rozdíl mezi zákrytem planety a hvězdy je v průběhu úkazu. Planeta je objekt sluneční soustavy, je velká a i když je daleko, pořád je na obloze plošným objektem, zákryt je tedy pozvolný, schování a objevení kotoučku planety trvá i desítky sekund. Zákryt hvězdy je naopak okamžitou záležitostí, přestože hvězdy jsou fyzikálně obrovské objekty, jejich vzdálenost je tak velká, že se i ty nejbližší na obloze jeví jako téměř dokonalé body.

Jak takový úkaz pozorovat a k čemu je to dobré, to už je věc druhá. (více)

Zákryty hvězd planetkami

Nyní si představte, že zvětšíme vzdálenost Měsíce třeba 1000x a jeho průměr naopak 100x zmenšíme. Co dostáváme – planetku. Ta je ovšem i přes své titěrné rozměry stále objektem sluneční soustavy a je stále ve srovnání s hvězdami plošným objektem, i když velmi malým. I takové těleso teoreticky může způsobit zákryt hvězdy. Asi si řeknete, jak je takový úkaz pravděpodobný – bodová hvězda má být zakryta téměř bodovou planetkou? Ano, a ve skutečnosti to ani tak nepravděpodobné není. Výhodou planetek je, že sklony jejich drah jsou mnohem více odlišné od ekliptiky, čili k zákrytu hvězdy planetkou může dojít kdekoliv na obloze. Jejich síla je také v počtu, odhaduje se, že v hlavním pásu planetek mezi Marsem a Jupiterem je milion planetek s průměrem větším než 1 km (a to se nezmiňujeme o vzdálených málo prozkoumaných oblastech za drahou planety Neptun). Zbytek už je jen statistika.

 A možná vás tedy již nepřekvapí, že právě sledování těchto úkazů je v současnosti šancí pro astronomy amatéry, jak přispět k pokroku vědy. (více)