Aktuality AK

Nový výzkum naznačuje, že centrální supermasivní černá díra Mléčné dráhy vznikla splynutím s jinou černou dírou přibližně před 9 miliardami let. Původ příznačně pojmenovaných supermasivních černých děr, jejichž hmotnost může být milionkrát až miliardkrát větší v porovnání s hmotností Slunce a které se nacházejí v centru většiny galaxií, zůstává jednou z největších záhad vesmíru.

Obrázek vlevo nahoře: Černobílý snímek Měsíce z dat Moon Mineralogy Mapper. Dole: Mapa vody na Měsíci. Různé barvy představují různé typy absorpce vody a korelují s typem horniny. Tmavé oblasti mají tendenci mít šachovnicově vyznačené tvary absorpcí, které jsou mělké. Modré jsou širší a hlubší absorpce charakteristické pro živce, přičemž síla absorpce vody se zvyšuje směrem k pólům. Střední část snímku je část Měsíce přivrácená k Zemi. Levá a pravá čtvrtina jsou části odvrácené strany Měsíce (-180 až +180 stupňů „zeměpisné“ délky). Spodní část snímku je jižní polární oblast a horní část je severní polární oblast. Svislé pruhování je způsobeno různými oběžnými drahami indické sondy Chandrayaan-1, které zobrazují povrch v různých geometriích.

Tým čínských vědců prozkoumal první vzorky z odvrácené strany Měsíce, které přivezla sonda Chang'e-6. Zjištění představují významný milník ve vědě a technických možnostech průzkumu Měsíce. Studie byla publikována 16. září 2024v časopise National Science Review.

Tento obrázek ukazuje exoplanetu Barnard b s hmotností menší než u Země, která byla objevena na oběžné dráze kolem Barnardovy hvězdy. Její signál byl detekován pomocí přístroje ESPRESSO na dalekohledu ESO Very Large Telescope (VLT) a astronomové jej potvrdili pomocí dat z dalších přístrojů. Dřívější slibnou detekci v roce 2018 kolem stejné hvězdy se těmito daty nepodařilo potvrdit. Na této nově objevené exoplanetě, která má asi polovinu hmotnosti Venuše, ale je příliš horká na to, aby se na ní udržovala kapalná voda, trvá rok jen něco málo přes tři pozemské dny.

Tento kompozitní pohled (vlevo) zobrazující vulkanickou aktivitu na Jupiterově měsíci Io byl vytvořen na základě dat ve viditelném světle a v oboru infračerveného záření, která shromáždila sonda NASA s názvem Juno během průletu kolem měsíce Io 1. března 2023. Pohled na měsíc (ve strakaté šedé a hnědé barvě) poskytla kamera JunoCam. Překryvy červené, žluté a jasně bílé barvy jsou data z přístroje JIRAM (Jovian Infrared Auroral Mapper).

Pomocí dat ze spektrografu Near-Infrared Spectrograph (NIRSpec) na palubě vesmírného teleskopu Jamese Webba (JWST) astronomové detekovali oxid uhličitý (CO2) a peroxid vodíku (H2O2) na zmrzlém povrchu Charona, měsíce Pluta. Jejich zjištění poskytují nové poznatky o chemických procesech a složení povrchu Charona, což by nám mohlo pomoci pochopit původ a vývoj ledových těles ve vnějších oblastech Sluneční soustavy. Spektrální podpisy oxidu uhličitého a peroxidu vodíku na Charonu pomocí pozorování Webbovým dalekohledem (bílá), která prodlužují pokrytí vlnovou délkou předchozích měření průletu New Horizons (růžová) – viz obrázek.

V podivné galaxii našel Webbův teleskop potenciální chybějící spojení s prvními hvězdami ve vesmíru. Při pohledu hluboko do raného vesmíru pomocí vesmírného dalekohledu NASA James Webb Space Telescope (JWST) našli astronomové něco bezprecedentního: galaxii s podivným světelným podpisem, který připisují jejímu plynu, který zastiňuje hvězdy. Galaxie GS-NDG-9422 (zkráceně 9422), nalezená přibližně jednu miliardu let po Velkém třesku, může být fází chybějícího článku galaktického vývoje mezi prvními hvězdami vesmíru a známými, dobře zavedenými galaxiemi.

V posledním desetiletí byla kosmická sonda MAVEN od NASA klíčová v rozšiřování našeho chápání Marsu, zejména se zaměřením na atmosféru planety a její reakci na sluneční vlivy. Zjištění sondy, od atmosférické eroze během slunečních bouří až po nové polární záře na marťanském nebi, nabízejí zásadní pohled na klimatickou historii Marsu a jeho vývoj od potenciálně obyvatelného prostředí po pustou poušť.

Astronomové objevili kolosální výtrysky černé díry, pojmenované Porphyrion, táhnoucí se 23 milionů světelných let napříč a daleko přesahující svou velikostí naši Mléčnou dráhu. Tento ohromující objev, uskutečněný pomocí radioteleskopů jako ASKAP a LOFAR, odhaluje, jak supermasivní černé díry vyvrhují výtrysky (tzv. jety), které se pohybují téměř rychlostí světla navzdory vesmírným překážkám. Zvláštní přímost a trvalá síla Porphyriona, který přežil asi 2 miliardy let, zpochybňuje současné chápání dynamiky černých děr a environmentálních faktorů, které je ovlivňují.

Nová studie zdůrazňuje hlavní gravitační oblasti ve vesmíru a ukazuje Velkou zeď Sloan jako nejhmotnější, což potenciálně přetváří naše chápání místních kosmických struktur. Výzkumníci zmapovali gravitační „povodí přitažlivosti“ v místním vesmíru a vrhli nové světlo na obrovské kosmické struktury, které utvářejí pohyb galaxií. Pomocí pokročilých dat z Cosmicflows-4 kompilace vzdáleností a rychlostí zhruba 56 000 galaxií vědci aplikovali nejmodernější algoritmy k identifikaci oblastí, kde dominuje gravitace, jako je Sloan Great Wall a Shapley Supercluster. Tato studie naznačuje, že Mléčná dráha s největší pravděpodobností sídlí ve větší Shapleyově pánvi, což posouvá naše chápání kosmických toků a role masivních struktur při utváření evoluce vesmíru.