Hned v prvních dnech roku 2025 jsme dosáhli v rámci projektu velké modernizace Hvězdárny Valašské Meziříčí dalšího významného cíle. Po více než deseti letech můžeme změnit první příčku ve velikosti primárního zrcadla našeho největšího dalekohledu - od počátku roku 2025 patří půlmetrovému zrcadlovému dalekohledu typu Newton.
Na hvězdárně se nyní stále něco děje – ale co přesně? Hlavní a největší částí modernizace hvězdárny je KKC, kromě toho nám ale přibyly nové kopule, renovuje se kamerová technika a mnoho dalšího...
S blížícím se koncem roku bych rád nabídl krátké ohlédnutí za činností astronomického kroužku a klubu v letošním školním roce. Orientace podle školního roku je sice trochu zavádějící, protože během jednoho kalendářního roku jeden školní rok končí a další začíná, ale v praxi to příliš nevadí. Pracujeme totiž převážně se stejnými dětmi, které se k nám pravidelně vracejí. Proto si dovolím zmínit i několik aktivit z předchozího školního roku.
Nový snímek oblasti obklopující reflexní mlhovinu M 78 ležící severně od pásu Oriona ukazuje oblaka kosmického prachu, která se táhnou mlhovinou jako šňůra perel. Pozorování byla provedena pomocí dalekohledu APEX (Atacama Pathfinder Experiment), který sleduje tepelné záření zrnek mezihvězdného prachu. To astronomům umožňuje nahlížet do míst, kde vznikají nové hvězdy.
V noci ze soboty 21. na neděli 22. dubna 2012 nastalo maximum aktivity prvního významného meteorického roje roku – Lyrid. Vzhledem k tomu, že obyvatelům Moravy až nezvykle přálo počasí, podařilo se i nám ve Valašském Meziříčí úkaz pozorovat.
Tento nový snímek hvězdokupy NGC 6604 byl pořízen pomocí kamery WFI (Wide Field Imager) a dalekohledu MPG/ESO o průměru objektivu 2,2 m na observatoři La Silla v Chile. Hvězdokupa bývá často přehlížena díky nápadnému sousedovi, kterým je Orlí mlhovina, též známá jako Messier 16 (či M 16), nacházející se jen ‚o rozpětí křídel‘ vedle. Kompozice tohoto snímku, kde je NGC 6604 obklopena krajinou prachoplynových mračen, však ukazuje, že hvězdokupa sama o sobě je velmi krásným objektem.
Nová observatoř, ačkoli se ještě staví, již umožnila astronomům pochopit a popsat blízký planetární systém, a poskytla jim cenné údaje o tom, jak takové systémy vznikají a vyvíjejí se. Astronomové za použití dalekohledu ALMA (Atacama Large Millimeter/submillimeter Array) objevili, že planety obíhající kolem hvězdy Fomalhaut musí být mnohem menší, než se původně soudilo. Jedná se o první publikovaný vědecký výsledek z první fáze pozorování, která byla otevřena všem astronomům.
Evropská jižní observatoř ESO uzavřela kontrakt s architektonickou kanceláří Auer+Weber na návrh rozšíření svého ústředí v Garchingu u Mnichova (Německo). Kancelářská budova moderního stylu poskytne prostor pro rostoucí počet zaměstnanců v Garchingu a bude místem zrodu technologických inovací potřebných pro ambiciózní projekty ESO, jako je dalekohled E-ELT (European Extremely Large Telescope). Po předpokládaném dokončení na konci roku 2013 přispěje rozšíření ústředí ESO významně k rozvoji celého vědeckého centra v Garchingu.
Velmi malý Saturnův měsíc Enceladus (průměr 500 km) obíhající daleko za vnějším okrajem prstenců planety nás naplňuje příslibem, že zde možná existují mikroorganismy. Během série nebezpečně těsných průletů objevila kosmická sonda NASA s názvem Cassini doslova gejzíry vody tryskající z jeho povrchu, či spíše z podpovrchového zásobníku kapalné vody. Tyto výtrysky, které pronikají skrz trhliny v ledové kůře měsíce, mohou vynášet na povrch přítomné mikroorganismy.
Třebaže na povrchu Saturnova měsíce Titan existují řeky a jezera kapalných uhlovodíků, deště, které je zásobují, mohou přicházet jen velice zřídka. Podle údajů, které shromáždila kosmická sonda NASA s názvem Cassini, část povrchu Titanu nemusí zažít déšť v období delším než 1000 roků.
Astronomové určili poloměr protoplanetárního disku, z kterého se v dávných dobách vytvořila naše Sluneční soustava. Jeho vnější okraj se nacházel ve vzdálenosti 80krát větší, než je vzdálenost Země od Slunce. Vědecká práce o tomto objevu byla přijata k publikování v časopise The Astronomical Journal.
V červnu roku 1770 navštívila naši Zemi neobyčejná kometa. Jedná se o vůbec nejtěsnější průlet komety kolem Země v historii astronomických pozorování. Další návrat komety ke Slunci měl nastat v roce 1782, k čemuž ale nedošlo. Pierre-Simon Laplace problém objasnil zjištěním, že kometa byla při setkání s Jupiterem vyvržena ven ze Sluneční soustavy.