Aktuality AK

Tato úvodní ilustrace znázorňuje následky předpokládané srážky dvou obřích exoplanet. Zůstává horké, roztavené planetární jádro a vířící, zářící oblak prachu a trosek. Vědci objevili důkazy o kolosální srážce exoplanet, poznamenané zářícím oblakem plynu a prachu, prostřednictvím pozorování neobvyklých fluktuací jasnosti mladé hvězdy.

Astronomové přidávají tři nově objevené měsíce na rostoucí seznam známých nebeských těles naší Sluneční soustavy. Mezinárodní tým astronomů poprvé po téměř dvou desetiletích zahlédl kolem Uranu další měsíc a dva nové měsíce obíhající kolem planety Neptun. Objevy byly oznámeny 23. února 2024 Mezinárodní astronomickou unií (Minor Planet Center), vědeckou organizací, která je zodpovědná za označení komet, planet a měsíců Sluneční soustavy.

Vesmírný dalekohled NASA James Webb Space Telescope (JWST) našel dosud nejlepší důkaz pro emisi z neutronové hvězdy v místě nedávno pozorované supernovy. Supernova známá jako SN 1987A byla supernova s kolapsem jádra, což znamená, že zhutněné zbytky v jejím jádru vytvořily buď neutronovou hvězdu, nebo černou díru. Důkazy pro takto kompaktní objekt se dlouho hledaly, a přestože nepřímé důkazy o přítomnosti neutronové hvězdy byly již dříve nalezeny, je to poprvé, kdy byly zjištěny účinky vysokoenergetické emise z pravděpodobné mladé neutronové hvězdy.

Pomocí nových rádiových pozorování na vlnové délce 21 cm provedených teleskopem Green Bank Telescope (GBT) astronomové objevili více než 250 neutrálních plynných mračen, která jsou vystřelována ze středu naší Galaxie do mezihvězdného prostoru. Tyto mraky jsou pravděpodobně produktem stejného jevu, který vytvořil Fermiho bubliny.

Pomocí přístroje FORCAST na vysloužilé létající observatoři Stratospheric Observatory for Infrared Astronomy (SOFIA) získali astronomové spektra v oblasti středního infračerveného záření ze čtyř asteroidů typu S (bohaté na silikáty): Iris, Parthenope, Melpomene a Massalia. Získali data, která jsou jednoznačně připisována molekulární vodě na dvou asteroidech Iris a Massalia.

Publikované umělecké ztvárnění ukazuje rekordní kvasar J059-4351, jasné jádro vzdálené galaxie, které pohání supermasivní černá díra. Pomocí dalekohledu ESO VLT (Very Large Telescope) v Chile bylo zjištěno, že tento kvasar je nejsvítivějším dosud známým objektem ve vesmíru. Supermasivní černá díra, kterou zde vidíme, přitahuje okolní hmotu, má hmotnost 17 miliardkrát větší než Slunce a její hmotnost roste o ekvivalent jednoho Slunce za den, což z ní činí nejrychleji rostoucí černou díru, jaká kdy byla známa.

Sagittarius A*, supermasivní černá díra o hmotnosti 4,3 milionu slunečních hmotností, která sídlí ve středu naší Galaxie – Mléčné dráhy, se otáčí tak rychle, že podle analýzy deformuje prostoročas, který ji obklopuje. Vyplývá to z dat shromážděných kosmickou observatoří Chandra X-ray Observatory a radioteleskopem Karl G. Jansky Very Large Array. Černé díry mají dvě základní vlastnosti: svoji hmotnost a rotaci. Určení jedné z těchto dvou hodnot řekne astrofyzikům mnoho o každé černé díře a o tom, jak se chová.

Tým astronomů vedený Southwest Research Institute (SwRI) našel důkazy o hydrotermální nebo metamorfní aktivitě na ledových trpasličích planetách Eris a Makemake, které se nacházejí v Kuiperově pásu. Metan detekovaný na jejich povrchu má v jejich skalních jádrech výmluvné známky teplé nebo dokonce horké geochemie, která se výrazně liší od podpisu metanu na kometách.

U jednoho z nejmenších měsíců Saturnu, skrytý pod povrchem Mimasu, který je silně posetý krátery, leží tajemství: globální oceán kapalné vody. Tento úžasný objev, na němž se podílel Valéry Lainey z Observatoire de Paris-PSL a který byl publikován v časopise Nature, odhaluje „mladý“ oceán vytvořený před pouhými 5 až 15 miliony let, díky čemuž je Mimas jedním z cílů pro studium původu života ve Sluneční soustavě.

Australští geologové označili nízké emise sopečného oxidu uhličitého a zvětrávání hornin v Kanadě za klíčové faktory extrémní doby ledové před 700 miliony lety. Jejich výzkum, založený na deskovém tektonickém modelování a geologických důkazech z jižní Austrálie, vrhá nové světlo na klimatickou citlivost Země a její přirozené termostatické mechanismy, přičemž kontrastuje pomalé tempo geologické změny klimatu s rychlými změnami způsobenými lidskou činností.