Aktuality AK

Měření Webbova teleskopu vrhají nové světlo na desetileté tajemství. Jedním ze tří vědeckých zdůvodnění pro americký Kongres pro stavbu Hubbleova vesmírného dalekohledu HST bylo použití jeho pozorovací schopnosti k poskytnutí přesné hodnoty rychlosti rozpínání vesmíru. Před vypuštěním HST v roce 1990 přinášela pozorování z pozemních dalekohledů obrovskou nejistotu. V závislosti na rychlosti rozpínání může být vesmír starý 10 až 20 miliard let. Za posledních 34 let Hubbleův teleskop tuto hodnotu zmenšil na přesnost blížící se jednomu procentu. Toho bylo dosaženo upřesněním takzvaného „žebříčku kosmických vzdáleností“ měřením zlatého standardu značek kosmických milníků známých jako proměnné hvězdy, tzv. cefeidy.

Nedávná studie Scripps Research navrhuje věrohodnou cestu pro ranou tvorbu a evoluci protobuněk, což naznačuje, že fosforylace mohla být klíčová při vývoji komplexních funkčních prekurzorů života na Zemi asi před 4 miliardami let. Tento objev zlepšuje naše chápání původu života a raného chemického prostředí Země. Nedávný objev nového fosfolipidu zužuje propast v chápání toho, jak se primordiální buňky objevily během vzniku života.

Mnoho velkých bouří a malých bílých mraků, které jsou vidět na nových snímcích z HST, pořízených 5. a 6. ledna 2024, svědčí o velké aktivitě probíhající v atmosféře Jupitera právě nyní. Jupiterovy barevné mraky představují neustále se měnící kaleidoskop tvarů a barev. Toto je planeta, kde je vždy bouřlivé počasí: cyklóny, anticyklóny, střih větru a největší bouře ve Sluneční soustavě, Velká rudá skvrna.

Výzkumníci z Tohoku University navrhují, že organické materiály na Marsu by mohly pocházet z atmosférického formaldehydu, což naznačuje, že raná atmosféra planety by mohla podporovat tvorbu životně důležitých biomolekul. Nové poznatky naznačují, že starodávná atmosféra Marsu, bohatá na formaldehyd, mohla podpořit tvorbu organických materiálů nezbytných pro život a vrhnout světlo na potenciál planety pro minulou obyvatelnost.

Nový výzkum přináší významné aktualizace měsíční stratigrafické časové škály, zahrnující holistický pohled na vývoj Měsíce po éře Apollo. Rozdělením historie Měsíce do tří eonů na základě souhry vnitřních a vnějších procesů vědci zdůrazňují klíčové evoluční fáze od vzniku magmatického oceánu až po současnou dominanci impaktních událostí. Identifikace „formace Das“ a zjemnění přednektarijského období na období magma-oceánie a aitkenian nabízí podrobnější a systematičtější rámec pro pochopení měsíční evoluce s důsledky pro studium dalších pozemských planet.

Astronomové studující binární asteroid Mors-Somnus v Kuiperově pásu použili vesmírný teleskop Jamese Webba (JWST) ke shromáždění jedinečných dat o transneptunických objektech, která nabízejí nové pohledy na formování Neptunu a dynamiku vnější Sluneční soustavy. Prstenec ledových kamenů obíhajících Slunce těsně za Neptunem nám může poskytnout pohled na to, jak Neptun – a další objekty na okraji Sluneční soustavy – vznikly.

Vědci našli vodní páru v disku kolem mladé hvězdy přesně tam, kde se mohou formovat planety. Voda je klíčovou složkou pro život na Zemi a má se také za to, že hraje významnou roli při formování planet. Dosud jsme však nikdy nebyli schopni zmapovat, jak je voda distribuována ve stabilním chladném disku – typu disku, který nabízí nejpříznivější podmínky pro vznik planet kolem hvězd. Nová zjištění byla umožněna díky radioteleskopu Atacama Large Millimeter/submilimeter Array (ALMA), jehož partnerem je Evropská jižní observatoř (ESO).

Ledem pokrytý Jupiterův měsíc Europa generuje 1000 tun kyslíku každých 24 hodin – dost na to, aby milion lidí mohlo dýchat celý den. Vědci z mise Juno k Jupiteru vypočítali, že rychlost produkce kyslíku na Jupiterově měsíci Europa je však podstatně nižší, než vyplývalo z většiny předchozích studií. Zjištění byla zveřejněna 4. března v Nature Astronomy a byla odvozena měřením uvolňování vodíku z povrchu ledového měsíce pomocí dat shromážděných přístrojem JADE (Jovian Auroral Distributions Experiment) sondy.

Nová pozorování ze sondy New Horizons naznačují, že Kuiperův pás – rozlehlá, vzdálená vnější zóna Sluneční soustavy osídlená stovkami tisíc ledových, kamenitých planetárních stavebních bloků – se může rozprostírat mnohem dále, než jsme si mysleli. Úvodní obrázek představuje vznik prachových částic po vzájemných kolizích těles Kuiperova pásu.

Astronomové změřili pomocí archivních dat z dalekohledu Gemini North binární supermasivní černou díru nacházející se v eliptické galaxii B2 0402+379. Dvojice kompaktních objektů ve středu B2 0402+379 je jedinou supermasivní dvojitou černou dírou, která byla kdy studována dostatečně podrobně, aby bylo možné vidět oba objekty odděleně. Je držitelem rekordu pro nejmenší vzdálenost mezi dvěma veledírami, která kdy byla přímo změřena – pouhých 24 světelných let.