Aktuality AK

Teoreticky je možné, aby obyvatelné planety obíhaly i kolem pulsarů – rychle rotujících neutronových hvězd, které emitují krátké pulsy záření. Podle nových výzkumů však takové planety musí mít dostatečnou hmotnost a rozsáhlou hustou atmosféru, která přemění smrtící rentgenové paprsky a částice o vysokých energiích vyzařované pulsarem na teplo. Tyto závěry astronomů z University of Cambridge a Leiden University byly publikovány v časopise Astronomy & Astrophysics.

Astronomové dlouho studovali explodované hvězdy a jejich pozůstatky – známé jako pozůstatky po výbuchu supernov – za účelem lepšího pochopení toho, jak hvězdy vytvářejí a následně rozšiřují po vesmíru většinu chemických prvků pozorovaných na Zemi. Vzhledem ke svému unikátnímu postavení je Cassiopeia A (Cas A) jedním z nejpodrobněji studovaných pozůstatků supernov. Je od Země vzdálen 11 000 světelných roků. Studovaný útvar s rozptýlenými chemickými prvky je s teplotou několika miliónů stupňů velmi horký a svítí převážně v oboru rentgenového záření, které registrovala observatoř Chandra X-ray Observatory.

Krátce předtím, než v březnu 2016 neočekávaně ukončila svoji krátkou misi, zaznamenala japonská rentgenová kosmická observatoř Hitomi mimořádnou informaci o pohybech horkého plynu uvnitř kupy galaxií Perseus. Nyní, díky nebývalým detailům poskytnutým přístroji vyvinutými společně Japonskou kosmickou agenturou JAXA a NASA, byli astronomové schopni analyzovat mnohem detailněji chemické složení tohoto plynu. To jim umožnilo nový pohled na hvězdné exploze, které vytvořily většinu chemických prvků a vymrštily je do okolního prostoru.

Skupina astronomů včetně dvojice vědců z MIT (Massachusetts Institute of Technology) detekovala nejvzdálenější supermasivní černou díru pozorovanou do současné doby. Tato černá veledíra se nachází v centru mimořádně jasného kvasaru. Světlo, které astronomové pozorovali, opustilo kvasar pouhých 690 miliónů roků po Velkém třesku. Po 13 miliardách roků putování vesmírem dospělo záření až k nám – tento časový úsek téměř odpovídá stáří vesmíru.

Data získaná kosmickou sondou NASA s názvem Juno během jejího prvního průletu nad Velkou rudou skvrnou v atmosféře planety Jupiter v červenci 2017 naznačují, že tento ikonický útvar proniká hodně hluboko pod vrstvu viditelné oblačnosti. Další odhalení spočívá v tom, že Jupiter má dosud nezmapovanou radiační zónu. Objev byl oznámen 11. 12. 2017 na výroční schůzi Americké geofyzikální společnosti v New Orleans.

Filmy produkované v Hollywoodu a literatura science fiction podporují naše představy, že mimozemšťané jsou bytosti pocházejí z jiného světa, které jsou podobné monstrům, a které se velmi odlišují od lidí. Avšak z nových výzkumů vyplývá, že můžeme mít mnohem více společného s našimi možnými mimozemskými sousedy, než jsme si doposud mysleli.

Nová pozorování rentgenového záření ukázala, že polární záře – na severní a jižní polokouli planety Jupiter – reagují rozdílně na obou pólech. To je nepochopitelné v porovnání se Saturnem nebo Zemí, kde jsou polární záře na severní a jižní polokouli vzájemným zrcadlovým obrazem. Poslední pozorování rentgenového záření jsou podnětná pro současné teoretické modely, které vysvětlují podstatu polárních září na Jupiteru. Vědci doufají, že na základě kombinace nových pozorování z rentgenových observatoří Chandra a XMM-Newton společně s daty ze sondy Juno se dozvědí více o zdrojích vzniku aurory na obří planetě.

Prachové částice, které kometa 67P/Čurjumov-Gerasimenko uvolnila do kosmického prostoru, se zhruba z poloviny skládají z organických molekul. Prach náleží k nejméně ovlivněnému a na uhlík bohatému materiálu ve Sluneční soustavě, který se od svého vzniku skoro vůbec nezměnil. Tyto závěry publikoval vědecký tým kolem přístroje COSIMA v časopise Monthly Notices of the Royal Astronomical Society. COSIMA je instrument na palubě evropské sondy Rosetta, který byl použit při výzkumu komety 67P/Čurjumov-Gerasimenko od srpna 2014 do září 2016. Ve své aktuální studii, do které se zapojili rovněž výzkumníci z Max Planck Institute for Solar System Research (MPS), komplexně analyzovali, jaké chemické prvky utvářejí kometární prach.