Fotometrie komet v lednu a únoru 2026

Leden a únor přinesly mimořádně pestré období ve výzkumu komet, největší pozornost vzbudil nově objevený sungrazer („lízající Slunce“) C/2026 A1 (MAPS), patřící do Kreutzovy skupiny komet, který byl poprvé pozorován ve velké heliocentrické vzdálenosti a rychle se stal objektem intenzivního sledování díky potenciálu dosáhnout mimořádné jasnosti při průchodu periheliem v dubnu 2026. Rovněž byl objeven zajímavý objekt A/2025 Y1, který patří do specifické skupiny asteroidů (Damokloid), přičemž jeho dynamické vlastnosti naznačují možný kometární původ nebo vyčerpané kometární jádro. Aktivita byla zaznamenána také u známých periodických komet, zejména 29P/Schwassmann–Wachmann, která pokračovala v typických nepravidelných outburstech, a také u krátkoperiodické komety 24P/Schaumasse během návratu do perihelia. Pokračovalo rovněž sledování mezihvězdného objektu 3I/ATLAS, jehož detailní pozorování přinášela nové informace o fyzikálních vlastnostech interstelárních těles. Vedle těchto výrazných objektů byly objevovány i další slabší komety s velkými periheliovými vzdálenostmi, což potvrzuje pokračující vysokou efektivitu moderních přehlídek oblohy. Celkově první dva měsíce roku 2026 ukázaly, že současná éra automatických přehlídek přináší nejen nové komety, ale i objekty na hranici mezi kometami a asteroidy a významně rozšiřuje naše znalosti o populaci malých těles.

Fotometrické pozorování bylo v lednu a únoru zaměřeno převážně na komety, které jsou sledovány dlouhodobě a také na komety, které byly nově objeveny, případně u nich došlo k výraznému zjasnění. U dlouhodobě sledovaných (C/2022 N2, 240P, C/2022 E2), jasných komet (3I, 24P, 29P) a nově objevených komet (C/2025 R3) bylo pozorování spíše zaměřeno na měření s použitím různých fotometrických filtrů Sloan. Měření tak probíhalo v modré (filtr Sloan „g“) a blízké infračervené oblasti (filtr Sloan „i“) viditelné části spektra a poskytlo větší množství informací o tom, jaká složka v dané kometě převládá – zda prachová nebo plynná. Zároveň byla pozornost v některých nocích věnována i velmi slabým kometám, jejichž jasnost se blíží mezním možnostem robotického půlmetrového dalekohledu, který je umístěný v západní kopuli hlavní budovy Hvězdárny Valašské Meziříčí, p.o. Mezi slabé komety se zařadily velmi jasné komety pozorované v létě a na podzim 2025 (C/2025 K1 a C/2025 R2), které se v únoru ocitly prakticky mimo dosah robotického půlmetroného dalekohledu a jsou pozorovatelné pouze za příznivých podmínek. V měsících lednu a únoru bylo provedeno 282 fotometrických měření jasnosti celkem 32 různých komet.

V lednu 2026 bylo v 8 pozorovacích nocích pořízeno celkem 174 fotometrických měření jasností komet, v únoru 2026 pak bylo v 6 pozorovacích nocích pořízeno 108 fotometrických měření jasností komet. Nejvíce měření měla provedena kometa 3I/ATLAS s 30 měřeními, následuje kometa 240P/NEAT s 28 měřeními a kometa C/2022 N2 (PANSTARRS) s 27 měřeními (Tab. 1). Nejjasnější zaznamenanou kometou byla 24P/Schaumasse s jasností +9,3^m (s filtrem „i“ pak +8,2^m), nejslabší pak kometa C/2025 K1-C (ATLAS) s jasností +19,5^m.

Tab. 1: Přehled počtu fotometrických měření jasnosti komet v roce 2026. Autor: Jakub Koukal

3I/ATLAS

Kometa 3I/ATLAS (oficiální označení C/2025 N1) je třetím potvrzeným mezihvězdným objektem detekovaným ve Sluneční soustavě, po 1I/ʻOumuamua a 2I/Borisov. Byla objevena 1. července 2025 v rámci programu ATLAS (Asteroid Terrestrial-impact Last Alert System) na observatoři v Chile. Již krátce po objevu byla identifikována slabá koma, což potvrdilo její kometární charakter, v rámci MPC (Minor Planet Center) jí bylo přiděleno označení pro interstelární objekty (3I). Dráha komety je výrazně hyperbolická s extrémně vysokou excentricitou (řádově e ≈ 8), což jednoznačně potvrzuje její mezihvězdný původ. Dráha je retrográdní a skloněná přibližně o 175° vůči rovině ekliptiky. Periheliem prošla 29. října 2025 ve vzdálenosti přibližně 1,36 AU od Slunce. Během průletu vnitřní Sluneční soustavou se přiblížila k Marsu na 0,19 AU (3. října 2025), k Zemi na 1,80 AU (19. prosince 2025) a následně se přiblíží k Jupiteru na 0,36 AU dne 16. března 2026. Po průletu bude definitivně opouštět Sluneční soustavu a zcela ji opustí během několika tisíc let. Odhady velikosti jádra se pohybují v širokém rozmezí přibližně 0,3 až 5,6 km, přičemž menší hodnoty jsou pravděpodobnější při zahrnutí negravitačních efektů. Spektroskopická a polarimetrická pozorování naznačují, že jde o primitivní, pravděpodobně uhlíkatý objekt s významným podílem kovů a vodního ledu. Povrch komety je zřejmě pokryt radiačně alterovanou vrstvou, která překrývá původní mezihvězdný materiál.

Obr. 1: Snímek komety 3I/ATLAS (C/2025 N1) pořízený 20. 1. 2026 s celkovou expoziční dobou 300 s (10×30 s), bez použití fotometrického filtru. Autor: Hvězdárna Valašské Meziříčí, p.o.	Obr. 2: Snímek komety 3I/ATLAS (C/2025 N1) pořízený 20. 2. 2026 s celkovou expoziční dobou 300 s (10×30 s), bez použití fotometrického filtru. Autor: Hvězdárna Valašské Meziříčí, p.o.

V lednu 2026 nastala mimořádně příznivá geometrická konfigurace, kdy se kometa nacházela v téměř přesné opozici se Sluncem (fázový úhel pouze 0,69°). Taková konfigurace umožnila velmi přesná polarimetrická a fotometrická měření, zejména studium albeda a struktury prachových částic. Tyto podmínky jsou u mezihvězdných objektů mimořádně vzácné a představují unikátní příležitost pro studium mezihvězdného materiálu. Současně probíhala intenzivní pozorovací kampaň, do níž se zapojily jak pozemní observatoře, tak kosmické observatoře, včetně TESS (Transiting Exoplanet Survey Satellite), Hubbleova teleskopu a dalších, které sledovaly vývoj aktivity komety během jejího odletu ze Sluneční soustavy. Pozorování publikovaná na přelomu ledna a února 2026 potvrdila pokračující kometární aktivitu i po průchodu periheliem. Kometa vykazovala přetrvávající aktivitu s výtrysky plynu a prachu a komplexní strukturu komy, což naznačuje, že obsahuje významné množství těkavých látek i ve vzdálenostech několika AU od Slunce. Zároveň nová polarimetrická a spektroskopická pozorování ukázala, že prach komety vykazuje neobvyklé optické vlastnosti, odlišné od typických komet Sluneční soustavy. To podporuje hypotézu, že vznikla v odlišných fyzikálních podmínkách v jiném planetárním systému. Pozorování z družice TESS v lednu 2026 poskytla časové série snímků, které umožnily sledovat rotaci komety, strukturu komy a vývoj její aktivity během odletové fáze. Tato data přispívají k lepšímu pochopení fyzikálních procesů probíhajících na povrchu mezihvězdných komet.

24P/Schaumasse

Kometa 24P/Schaumasse je krátkoperiodická kometa patřící do Jupiterovy rodiny komet, objevená francouzským astronomem Alexandre Schaumasse 1. prosince 1911 na observatoři v Nice. Obíhá kolem Slunce po eliptické dráze s periodou přibližně 8,2 roku, přičemž její dráha zasahuje od vnitřní části hlavního pásu asteroidů až za dráhu Jupiteru. Dráha komety je typická pro tento typ komet, s relativně malým sklonem vůči rovině ekliptiky a silnou gravitační vazbou na Jupiter, který významně ovlivňuje její orbitální vývoj. Periheliem prošla 8. ledna 2026 ve vzdálenosti přibližně 1,18 AU od Slunce, zatímco nejbližší průchod kolem Země nastal 4. ledna 2026 ve vzdálenosti přibližně 0,59 AU. Kometa vykazuje typické projevy kometární aktivity, včetně tvorby difuzní komy a prachového ohonu. Při návratu v roce 2026 dosáhla maximální jasnosti okolo +9 mag, což ji činilo dobře pozorovatelnou středně velkými amatérskými dalekohledy, avšak ne pouhým okem. Kometa je známá opakovanými návraty s relativně stabilní aktivitou a představuje typický příklad evolučně vyvinuté krátkoperiodické komety, u níž již došlo k částečné ztrátě těkavých látek během opakovaných průchodů periheliem.

Obr. 3: Snímek komety 24P/Schaumasse pořízený 25. 2. 2026 s celkovou expoziční dobou 300 s (10×30 s), bez použití fotometrického filtru. Autor: Hvězdárna Valašské Meziříčí, p.o.

Kometa dosáhla maxima aktivity v období kolem průchodu perihelem dne 8. ledna 2026. V tomto období dosáhla maximální jasnosti přibližně +9,1 mag, přičemž fotometrická měření naznačují typické asymetrické chování s rychlejším nárůstem aktivity před průchodem periheliem a pomalejším poklesem po průchodu. Pozorování provedená během ledna 2026 ukázala významný růst velikosti komy, jejíž zdánlivý průměr vzrostl z přibližně 1,5′ (≈60 000 km) na konci října 2025 až na přibližně 10′ (≈260 000 km) v polovině ledna 2026. Koma byla převážně difuzní s nízkým stupněm kondenzace (DC ≈ 3), což naznačuje relativně rovnoměrné uvolňování materiálu z povrchu jádra. Prachový ohon byl detekován pouze slabý, s maximální délkou přibližně 7′ (≈250 000 km), a byl orientován přibližně ve směru od Slunce. Vizuální a CCD pozorování potvrdila relativně stabilní aktivitu komety, přičemž koma zůstávala difuzní bez výrazné centrální kondenzace a bez významných morfologických změn.

29P/Schwassmann - Wachmann

Kometa 29P/Schwassmann - Wachmann je unikátní periodická kometa patřící do dynamické skupiny kentaurů, obíhající Slunce po téměř kruhové dráze mezi Jupiterem a Saturnem ve střední heliocentrické vzdálenosti přibližně 6,0 AU. Byla objevena 15. listopadu 1927 německými astronomy Arnoldem Schwassmannem a Arnem Arthurem Wachmannem na observatoři v Hamburku. Její dráha má velmi nízkou excentricitu (e ≈ 0,043) a oběžnou dobu přibližně 14,9 roku, což znamená, že se nikdy nepřibližuje do vnitřní části Sluneční soustavy a zůstává trvale ve vzdálenosti mezi 5,8 a 6,3 AU od Slunce. Na rozdíl od typických krátkoperiodických komet vykazuje 29P trvalou aktivitu i ve velké heliocentrické vzdálenosti, kde je sublimace vody neefektivní. Aktivita je poháněna především sublimací CO a pravděpodobně i přeměnou amorfního vodního ledu na krystalický, což vede k uvolňování plynů a prachu. Jádro komety patří mezi největší známá kometární jádra, s průměrem přibližně 60 km. Kometa je známá častými kryovulkanickými erupcemi, během nichž může její jasnost vzrůst až o několik magnitud během několika hodin. Jasnost komety se běžně pohybuje kolem +16 mag, avšak během velkých erupcí může dosáhnout jasnosti až +10 mag, což představuje zvýšení jasnosti o více než tři řády. Kometa představuje přechodový objekt mezi kentaury a kometami Jupiterovy rodiny a je považována za klíčový objekt pro studium raných fází vývoje kometární aktivity po migraci těles z Kuiperova pásu do vnitřní Sluneční soustavy.

Obr. 4: Snímek komety 29P/Schwassmann - Wachmann pořízený 26. 1. 2026 s celkovou expoziční dobou 300 s (10×30 s), bez použití fotometrického filtru. Autor: Hvězdárna Valašské Meziříčí, p.o.	Obr. 5: Snímek komety 29P/Schwassmann - Wachmann pořízený 26. 2. 2026 s celkovou expoziční dobou 300 s (10×30 s), bez použití fotometrického filtru. Autor: Hvězdárna Valašské Meziříčí, p.o.

Období ledna a února 2026 patřilo z hlediska aktivity komety mezi mimořádně aktivní intervaly, během nichž bylo zaznamenáno několik erupcí různé intenzity, včetně jedné z nejvýznamnějších erupcí posledních desetiletí. Na počátku ledna 2026 se kometa nacházela ve standardním aktivním stavu s jasností přibližně +14 mag. CCD pozorování provedená v rámci databáze COBS potvrzují pokračující aktivitu a stabilní kometární komu. Slabší erupce byla zaznamenána 10. ledna 2026 (tzv. mini-outburst) s relativně nízkou intenzitou, tato erupce byla následována další mini-erupcí 17. ledna 2026, což potvrzuje pokračující aktivitu povrchových nebo podpovrchových zdrojů plynů. Tyto menší erupce vedly ke vzniku expandujících oblaků prachu v okolí jádra a představují typický projev kryovulkanické aktivity komety. Ve dnech okolo 9. února 2026 došlo k jedné z nejvýznamnějších erupcí komety za posledních více než 25 let. Jasnost komety vzrostla stonásobně a dosáhla přibližně +12 mag, což představuje nejintenzivnější zaznamenanou erupci od roku 2022. Erupce vedla k uvolnění velkého množství prachu a plynu, který vytvořil expandující komu s výraznou spirální strukturou. Tento spirální tvar je interpretován jako důsledek rotace jádra komety během emise materiálu z lokalizovaného aktivního zdroje. Po hlavní erupci následovala sekundární erupce 15. února 2026, která vedla k dalšímu zvýšení jasnosti přibližně o 1 mag. Erupce komety 29P jsou interpretovány jako kryovulkanické události způsobené náhlým uvolněním plynů z podpovrchových rezervoárů, především CO. Tento proces vede k rychlému nárůstu tlaku pod povrchem a následnému prasknutí povrchové vrstvy, což způsobí explozivní emisi materiálu. Pozorovaná spirální struktura komy potvrzuje, že aktivita pochází z lokalizovaných oblastí na rotujícím jádře. Tento jev umožňuje studium rotace jádra a distribuci aktivních oblastí. Frekvence outburstů, která může dosahovat až 20 erupcí ročně, činí z této komety nejaktivnější známý objekt mezi kentaury.