Aktuality AK

Skupina astrofyziků z Itálie a Velké Británie vypočítala, že v pozorovatelném vesmíru, což je koule zhruba o průměru 90 miliard světelných roků, existuje přinejmenším 40 triliónů hvězdných černých děr. Vznik a vývoj černých děr ve vesmíru je jedním z hlavních problémů prostupujících moderní výzkum v oblasti astrofyziky a kosmologie.

Astronomové z institutu Space Telescope Science Institute (STSI) a Catherine Zuckerová, odbornice na vizualizaci dat a její spolupracovníci ukázali, jak souvislosti začínající před 14 milióny roků sérií výbuchů mocných supernov vedly k vytvoření rozsáhlé Lokální bubliny (Local Bubble) zodpovědné za vznik mladých hvězd v okruhu 500 světelných roků kolem Slunce. V současné době, jak se astronomové upřeně dívají do kosmického prostoru z blízkosti Slunce, registrují na řadě míst procesy vzniku hvězd vyskytujících se na povrchu zmíněné bubliny.

Vůbec poprvé astronomové detekovali nově zrozené hvězdy včetně obklopujícího kokonu (zámotku) ze složitých organických molekul na samém okraji naší Galaxie – Mléčné dráhy, který je označován jako nejvzdálenější vnější část Galaxie. Objev, který odhalil skrytou chemickou složitost našeho vesmíru, byl publikován v časopise Astrophysical Journal.

Podobně jako posypaná práškovým cukrem na výrazně červeném koláči vypadá scéna na pořízené fotografii z evropsko-ruské sondy ExoMars Trace Gas Orbiter zachycující kontrastní barvy jasně bílého vodního ledu a rezavě červené marťanské horniny. Tento nádherný snímek byl pořízen 5. července 2021. Zachycuje kráter o průměru 4 kilometry v oblasti pojmenované Vastitas Borealis v severním polárním regionu Marsu. Střed kráteru má souřadnice 70,6°N/230,3°E.

Důmyslné analýzy vzorků horniny dopravených z Měsíce na Zemi posádkou Apolla 17 odhalily nové informace týkající se komplikovaného procesu chladnutí a evoluční historie vývoje Měsíce. Výsledky publikovali pracovníci z University of Hawai'i (UH) at Mānoa 14. prosince 2021 v časopise Nature Communications.

Astronomové z Nizozemí, Spojeného království a Spojených států amerických nezaznamenali žádné stopy po temné hmotě v AGC 114905, což je na plyny bohatá a mimořádně difuzní galaxie, která se nachází ve vzdálenosti přibližně 248 miliónů kilometrů od Země. Její poloha se promítá do souhvězdí Ryb. Je klasifikována jako ultra-difuzní trpasličí galaxie, jejíž označení ´trpasličí galaxie´ se vztahuje na její svítivost, a nikoliv na její velikost. AGC 114905 je přibližně stejně velká jako naše Galaxie – Mléčná dráha, avšak obsahuje zhruba tisíckrát méně hvězd. Hvězdná emise galaxie je znázorněna modrou barvou, zelená oblaka představují plynný neutrální vodík.

Voda je zásadní pro život na Zemi a někteří odborníci tvrdí, že bychom měli vypít denně alespoň dva litry jako součást zdravého životního stylu. Avšak na druhou stranu – odkud se veškerá voda vzala? Teče z místních řek, přehrad a vodonosných vrstev. Avšak kde má voda svůj původ? V geologických obdobích pronikly živé organismy prostřednictvím vodních cyklů do atmosféry, řek, oceánů, hornin pod našima nohama a dokonce i skrz hluboké vrstvy naší planety. Ale co bylo předtím? Odkud se vzala voda na Zemi především? Vědci dlouho hledali odpovědi na tyto otázky.

Astronomové vůbec poprvé detekovali černé díry pohlcující neutronové hvězdy podobně jako „Pac Man“ ve známé počítačové hře, dokumentující kolizi dvou nejextrémnějších a nevyzpytatelných objektů ve vesmíru. Detektory gravitačních vln Laser Interferometer Gravitational-Wave Observatory (LIGO) na území USA a Virgo v Itálii zachytily gravitační vlny umírajících, po spirále se pohybující a nakonec kolidujících neutronové hvězdy s černou dírou; ne jednou, ale hned ve dvou případech. Výsledky byly publikovány nedávno v Astrophysical Journal Letters.

Hubbleův vesmírný teleskop HST uskutečnil svoji roční grand tour po vnějších oblastech Sluneční soustavy. To je království obřích planet – Jupitera, Saturnu, Uranu a Neptunu – sahající až do vzdálenosti 30 AU, tj. 30násobku vzdálenosti Země-Slunce. Na rozdíl od kamenných terestrických planet, jako jsou například Země a Mars, které se nacházejí blízko žhavého Slunce, tyto vzdálené světy jsou většinou složeny ze studené plynné „polévky“ – z vodíku, hélia, čpavku, metanu a dalších stopových plynů zahalujících horká kompaktní jádra planet.

Jak časté jsou planetární soustavy podobné Sluneční soustavě? Podstatně méně běžné než jsme si snad mohli myslet. Podstatná část planetárních soustav v okolí hvězd podobných Slunci měla velmi dynamickou minulost, která vyvrcholila pádem některých planet na centrální hvězdy.