Aktuality AK

Skupina astronomů z Institute of Astronomy, University of Cambridge, UK, objevila exoplanetu K2-18b, která je téměř devětkrát hmotnější než Země a obíhá kolem červeného trpaslíka K2-18. Planeta může být potenciálně obyvatelná. K2-18 je hvězdou spektrální třídy M, od Země ji dělí vzdálenost 111 světelných roků a její poloha se promítá do souhvězdí Lva. Hvězda je známá rovněž pod označením EPIC 201912552 a ve svém okolí hostí dvě planety: kromě K2-18b a ještě K2-18c.

Na základě dat z kamery EPIC (European Photon Imaging Camera) umístěné na palubě evropské rentgenové observatoře XMM-Newton astronomové detekovali vůbec poprvé mohutnou erupci v oboru rentgenového záření, jejíž zdrojem je mimořádně studená trpasličí hvězda spektrální třídy L. Trpasličí hvězda má označení 3XMM J033158.9-273925 (zkráceně J0331-27) a jedná se o nepatrnou hvězdu vzdálenou od Země 783 světelných roků. Během několika minut uvolnila více než 10× větší množství energie v porovnání s největšími erupcemi na Slunci.

Breakthrough Listen, dosud největší výzkumný program zaměřený na hledání důkazů inteligentního života za hranicemi Země, uvolnil data z pozorování objektu 2I/Borizov, což je mezihvězdná kometa, která se nejvíce přiblížila ke Slunci v prosinci 2019. Kometu 2I/Borisov objevil 30. 8. 2019 ukrajinský astronom amatér Gennadij Borisov. Kometa známá též jako C/2019 Q4 se zformovala v cizí planetární soustavě, mimo Sluneční soustavu a byla vyvržena do mezihvězdného prostoru v důsledku blízkého setkání s planetou ve své mateřské planetární soustavě.

Zatímco seismometr na palubě sondy NASA s názvem InSight trpělivě čeká na další velké marsotřesení za účelem osvětlení nitra Marsu a pro definování struktury kůra-plášť-jádro, dva vědci – Takashi Yoshizaki (Tohoku University) a Bill McDonough (Tohoku University a University of Maryland, College Park), vypracovali nový model týkající se stavby Marsu. Použili horniny z Marsu dopravené na Zemi prostřednictvím meteoritů a měření kosmických sond z oběžné dráhy k předpovědi hloubky hranice mezi kůrou a pláštěm. Dospěli k hodnotě 1 800 km pod povrchem rudé planety a byli schopni určit, že jádro obsahuje nevelké množství síry, kyslíku a vodíku.

Data z mise New Horizons realizované NASA poskytla nové pohledy na to, jak se planety a planetesimály – základní stavební bloky planet – v minulosti formovaly. Sonda New Horizons prolétla 1. 1. 2019 kolem pradávného tělesa Kuiperova pásu pojmenovaného Arrokoth (předběžné označení 2014 MU69, známé též jako Ultima Thule) a zprostředkovala lidstvu první blízký pohled na jedno z ledových těles z pozůstatků vzniku Sluneční soustavy v rozsáhlém regionu za drahou planety Neptun.

V roce 1966 dva vědci z Caltech (California Institute of Technology) přemítali nad významem řídké atmosféry Marsu tvořené oxidem uhličitým (CO₂), poprvé odhalené průletovou sondou NASA s názvem Mariner 4, kterou postavila a provozovala Laboratoř tryskových pohonů JPL. Domnívali se, že Mars s takovou atmosférou může vlastnit dlouhodobě stabilní polární depozity oxidu uhličitého (suchého ledu), které by střídavě ovládaly celoplanetární atmosférický tlak.

Vědecký tým pracovníků Southwest Research Institute (SwRI) vyvinul nový geochemický model, který odhaluje, že oxid uhličitý (CO₂) z vnitřních oblastí Enceladu – Saturnova měsíce uchovávajícího pod povrchem globální oceán – může být regulovaný chemickými reakcemi na jeho mořském dně. Studium výtrysků plynu a zmrzlé vodní tříště, k čemuž dochází prostřednictvím prasklin v ledové kůře tohoto měsíce, předpokládá mnohem složitější nitro, než jsme si donedávna mysleli.

Snímky s vysokým rozlišením z dalekohledu National Science Foundation’s Daniel K. Inouye Solar Telescope na vrcholu Haleakala, Havaj, ukazují záběry sluneční fotosféry, které mohou poskytnout důležité informace pro sluneční astronomy a fyziky. Snímky zachycují strukturu a turbulence „vařící“ plazmy, která pokrývá celý povrch Slunce. Tato buněčná struktura je důsledkem mocných proudů, které přenášejí teplo z nitra naší hvězdy k jejímu povrchu. Horká sluneční plazma stoupá vzhůru v jasnějších centrech „buněk“ v procesu známém jako konvekce, pomalu chladne a následně klesá dolů v tmavších liniích.