V prvním prázdninovém týdnu si vám dovoluji nabídnout malé ohlédnutí za činností astronomického kroužku a klubu, které již řadu let působí na naší hvězdárně.
Stát se vystudovaným astronomem nebo astrofyzikem bylo na počátku vzniku hvězdáren v 50. letech spíše snem než realitou. Veřejný vzdělávací systém tehdy nabízel pouze dvě cesty, jak se k astronomii či astrofyzice přiblížit – ani jedna z nich však nebyla příliš vhodná pro praktickou práci na hvězdárně."
Naši hvězdárnu navštívil dne 15. 5. 2025 Pavel Gabzdyl, přední popularizátor astronomie a největší fanoušek Měsíce. Mimo to, že nám přednesl krásnou přednášku Kosmická střelnice, jsme ho stihli i vyzpovídat.
Jednou ze záhad ve Sluneční soustavě je tzv. superrotace Venuše – jev známý od konce 60. let minulého století: větry unášející oblačnost vanou na Venuši rychleji než rotuje samotná planeta. Astronomové navrhli několik teorií, avšak žádná z nich nepodala zcela uspokojivé vysvětlení. Nyní však vědci z Mexika vůbec poprvé navrhli schůdný mechanismus, který zvyšuje rychlost větru vysoko nad povrchem planety a je zodpovědný za vznik superrotace.
Jedna otočka Venuše kolem vlastní osy trvá 243 pozemské dny, avšak atmosféra, proudící rychlostí zhruba 200 m/s, potřebuje pouhé 4 pozemské dny na to, aby se přemístila jednou dokola kolem planety. Pouze na jediném dalším místě ve Sluneční soustavě známe něco podobného, a to na Saturnově měsíci Titan.
Skupina vědců z Universidad Nacional Autonoma de Mexico, jejímž vedoucím je Héctor Javier Durand-Manterola, studovala supersonické rychlosti větru v oblasti ionosféry ve výšce 150 až 800 km nad povrchem. Toto proudění je známé jako „transterminátorový“ proud pohybující se rychlostí několika km/s (terminátor = rozhraní mezi denní a noční polokoulí). Toto proudění objevila v 80. letech minulého století americká sonda Pioneer Venus Orbiter a předpokládalo se, že je urychlováno na základě interakce se slunečním větrem.
Durand-Manterola se svým týmem je toho názoru, že transterminátorový proud může přenášet pohybovou energii do spodní vrstvy atmosféry formou rozptylu tlakových vln. Vlny se šíří dolů z ionosféry skrz termosféru a mezosféru do troposféry při uvolnění většiny pohybové energie a jejím rozptylu ve vrstvách oblačnosti, čímž urychlují atmosféru v retrográdním směru na vysokou rychlost (tzv. superrotaci).
Tým vypočítal množství energie, kterou přenáší transterminátorový proud a porovnal ji s určeným množstvím energie ztraceným v důsledku viskozity atmosféry. Tyto výpočty ukazují, že existuje dostatečné množství energie v transterminátorovém proudění k překonání viskozity a ke vzniku superrotace. Následně vědci počítali amplitudu vln potřebnou ke vzniku superrotace a zjistili, že požadovaná amplituda by vytvářela na noční straně hladinu hluku o intenzitě 84 dB, což dostačuje k udržování hukotu v oblacích na noční straně planety „podobně jako u symfonického orchestru hrajícího fortissimo, tj. maximální silou.“ To je dostatečně vysoká hladina hluku, která by měla být přístroji na budoucích kosmických sondách změřena.
Nejnovější kosmická sonda Akatsuki, která bude fungovat mj. jako meteorologická družice, byla vypuštěna v Japonsku 21. 5. 2010. Po příletu k Venuši v prosinci 2010 a navedení na oběžnou dráhu kolem planety může vnést nové světlo do tohoto problému. Je nutné uskutečnit ještě mnoho měření, než bude možné tuto hypotézu prohlásit za potvrzenou. Že by to takto mohlo na Venuši fungovat ještě neznamená, že to tak opravdu funguje.
Zdroj: http://www.physorg.com/news194504586.html
autor: František Martinek