V uplynulých dnes se členové astronomických kroužků hvězdárny pokusili uspět ve školním kole astronomické olympiády v kategoriích žáků 6. a 7. třída a 8. a 9. třída. Do tohoto vědomostního zápolení se zapojilo celkem 13 dětí s tím, že pro některé to bude zkouška tzv. nanečisto a skutečné vědomostní zápolení je bude čekat až v následujících letech.
Seriál o hvězdárně, tak jak ji prožívali a zažívali naši předchůdci. V tomto díle nakoukneme do minulého století, kdy na počátku 90. let se zdálo, že hvězdárny zaniknou v rámusu rodícího se kapitalismu.
Na počátku ledna tohoto roku organizovala hvězdárna pro členy astronomického kroužku školní kolo astronomické olympiády v kategorii EF (8. a 9. třída.). Za necelých 60 minut museli její účastníci odpovědět na cca 20 otázek a vypočítat několik příkladů. Tak například museli znát termíny jako radiant, atmosférická refrakce anebo Langrandeův bod. Matematicky pak měli zvládnout např. výpočet rychlosti vzdalování hvězdy.
Vnitřní terestrické planety se vytvořily nejdříve, zdědily podstatné množství radioaktivního hliníku 26Al a tudíž se roztavily, vytvořily železné jádro a velmi rychle se zbavily plynu v podobě velkého množství jejich prvotních těkavých látek. Planety ve vnějších oblastech Sluneční soustavy zahájily akreci později a kromě toho s menším množstvím radiogenního ohřevu, a proto si udržely převahu zpočátku jimi soustředěných těkavých látek.
Mezinárodní tým vědeckých pracovníků z University of Oxford, LMU Munich, ETH Zurich, BGI Bayreuth a University of Zurich objevili, že dvoustupňový proces formování mladé Sluneční soustavy může vysvětlit chronologii a nesoulad v těkavých látkách a izotopovém složení mezi vnitřní a vnější Sluneční soustavou.
Jejich objev byl publikován 22. ledna 2021 v časopise Science.
Článek představuje novou teoretickou konstrukci formování a uspořádání Sluneční soustavy, která může vysvětlit několik klíčových vlastností terestrických planet (jako je Země, Venuše a Mars), vnější části planetárního systému (jako je Jupiter), a také složení asteroidů a rodin meteoritů. Týmová práce navrhuje a spojuje nedávné pokroky v astronomii (zejména při pozorování jiných planetárních soustav během jejich vývoje) a meteorické astronomie – laboratorní experimenty a analýzy izotopů, železa a vody obsažené v meteoritech.
Navržená kombinace astrofyzikálních a geofyzikálních jevů v průběhu nejranější vývojové fáze Slunce a celé Sluneční soustavy může vysvětlit, proč planety ve vnitřní části planetárního systému jsou malé a suché s malým obsahem vody, zatímco planety ve vnější části Sluneční soustavy jsou velké a mokré s vysokým obsahem vody. Vysvětluje to záznam v meteoritech na základě formování planet ve dvou odlišných krocích. Vnitřní terestrické protoplanety se spojovaly dříve a byly vnitřně zahřívány silným radioaktivním rozpadem; tím docházelo k jejich vysušování a k odlišení vnitřních suchým těles od vnější mokré populace planet. Má to několik důsledků pro distribuci a nezbytné podmínky pro formování planet podobných Zemi v extrasolárních planetárních soustavách.
Numerické experimenty vykonané mezioborovým vědeckým týmem prokázaly, že relativní chronologie raného počátku a pozdní ukončení akrece těles ve vnitřní oblasti Sluneční soustavy a pozdější prudký začátek mnohem rychlejší akrece planet ve vnější oblasti Sluneční soustavy může být vysvětlen na základě dvou odlišných epoch formování planetesimál – základních stavebních bloků planet. Nedávná pozorování protoplanetárních disků ukázala, že střední rovina disku, kde planety vznikají, má relativně nízkou hladinu turbulencí. Za takových podmínek jsou interakce mezi prachovými zrníčky ukotveny v disku plynu a vodní páry kolem orbitální pozice, kde hmota přechází z plynu do ledové fáze (tzv. sněžná čára). Mohlo to spustit prvotní vytváření planetesimál ve vnitřní části Sluneční soustavy a další pak později a ve větší vzdálenosti, kde vznikala ledová tělesa.
Dvě odlišné epizody vzniku populace planetesimál, které na sebe dále nabalovaly materiál z okolního disku prostřednictvím vzájemných kolizí, mají za následek odlišné geofyzikální módy interního vývoje utvářejícího protoplanety. Tim Lichtenberg z Department of Atmospheric, Oceanic and Planetary Physics at the University of Oxford a hlavní autor studie, poznamenává: „Rozdílné časové intervaly vzniku těchto populací planetesimál znamenají, že jejich vnitřní tepelný motor radioaktivního rozpadu prvků je podstatně odlišný.“
Planetesimály ve vnitřní oblasti Sluneční soustavy se staly velmi horkými, s vytvořenými vnitřními oceány magmatu, rychle vytvářejícími železná jádra a odplynování jejich počátečního těkavého obsahu. Nakonec skončila svým složením v podobě suchých planet. Naopak planetesimály ve vnější oblasti Sluneční soustavy se zformovaly později, a proto tedy u nich probíhal v podstatně menší míře vnitřní ohřev, a tudíž i omezené vytváření železného jádra a uvolňování těkavých látek.
Nejdříve zformovaná a suchá oblast vnitřní Sluneční soustavy a později zformovaná vnější oblast planetární soustavy byly proto postaveny na dvou rozdílných vývojových cestách velmi brzy v počáteční fázi jejich historie. To otevírá nové přístupy k porozumění původu nejranějších atmosfér na planetách podobných Zemi a pozice Sluneční soustavy v kontextu exoplanetárních soustav napříč naší Galaxií.
autor: František Martinek