Přítomnost vodního ledu na povrchu Měsíce potvrzena

Publikovaný obrázek ukazuje rozložení ledu na povrchu Měsíce v okolí jižního pólu podle měření uskutečněných přístrojem Moon Mineralogy Mapper (M3) vyrobeným NASA. Modrozelená barva představuje oblasti rozložení ledu zakreslené do snímku měsíčního povrchu. Odstíny šedé barvy odpovídají povrchové teplotě (tmavší odstíny představují studenější oblasti, světlejší regiony jsou naopak teplejší). Led je koncentrován do nejtmavších a nejstudenějších lokalit ve stínu jednotlivých kráterů a vyvýšenin.

Astronomové vůbec poprvé získali přímé důkazy přítomnosti vodního ledu na povrchu Měsíce v jeho nejtemnějších a nejstudenějších regionech polárních oblastí. Tyto depozity ledu jsou rozloženy v podobě skvrn a zřejmě jsou dávnějšího původu. V okolí jižního pólu je většina zásob ledu koncentrována uvnitř měsíčních kráterů, zatímco v okolí severního pólu je jeho výskyt rozprostřen mnohem šířeji, avšak velmi sporadicky.

Skupina astronomů pod vedením Shuai Li z University of Hawaii a Brown University včetně Richarda Elphic z NASA's Ames Research Center v Silicon Valley využila data z přístroje s názvem Moon Mineralogy Mapper (M3) k rozpoznání tří specifických znaků, které definitivně prokázaly, že se na povrchu Měsíce nachází voda v podobě ledu.

Přístroj NASA byl umístěn na palubě kosmické sondy Chandrayaan-1, která byla vypuštěna v roce 2008 Indickou organizací pro kosmický výzkum ISRO (Indian Space Research Organization). Sonda byla vybavená mimo jiných přístrojů unikátní aparaturou k potvrzení přítomnosti pevného ledu na Měsíci. Aparatura nejen studovala reflexní vlastnosti očekávané u ledu, ale byla schopna přímo měřit charakteristickým způsobem molekuly absorbující infračervené záření, což umožnilo rozlišit mezi kapalnou vodou nebo párou a pevným ledem.

Většina nově objeveného vodního ledu se nachází ve stínu kráterů v polárních oblastech Měsíce, kde nejvyšší teplota nikdy nevystoupí nad -157 °C. Protože rotační osa zemského průvodce má velmi malý sklon, sluneční světlo nikdy nedopadne do těchto míst.

Dřívější pozorování pomocí kosmických sond Clementine či Lunar Prospector nepřímo potvrdila možnou přítomnost povrchového ledu v oblasti jižního lunárního pólu. Posledně jmenovaná sonda zkoumala Měsíc v roce 1998. Podle jejích informací dosahuje množství zjištěného ledu rozptýleného v horninách asi 6 miliard tun.

S dostatečným množstvím ledu nacházejícího se na povrchu – maximálně o tloušťce několik milimetrů – může být voda dostupná jako zdroj pro budoucí dlouhodobé expedice zkoumající Měsíc a potenciálně snadněji přístupná než voda detekovaná pod lunárním povrchem.

Zlepšení našich vědomostí o tomto ledu, například jak se sem dostal a jak ovlivňuje okolní měsíční prostředí, bude hlavním úkolem NASA a komerčních partnerů při úsilí o návrat a o využívání našeho nejbližšího kosmického souseda – Měsíce.

Článek byl publikován 20. 8. 2018 v Proceedings of the National Academy of Sciences.

Zdroj: https://www.jpl.nasa.gov/news/news.php?feature=7218

autor: František Martinek