Podle NASA je Jupiter mnohem složitější, než se dosud myslelo

JunoCam, kamera pro viditelné světlo na palubě sondy NASA s názvem Juno, zachytila tento pohled na severní vysoké planetární šířky Jupitera během 69. průletu kolem této obří planety 28. ledna 2025. Na tomto vylepšeném barevném podání vynikají pásy a zóny Jupitera spolu s turbulencí podél jejich okrajů způsobenou větry vanoucími různými směry.

Mise Juno k Jupiteru odhalila planetu s vnitřní strukturou, která je mnohem složitější, než se dosud předpokládalo. Alespoň to je nejnovější zpráva od několika členů vědeckého týmu Juno, kteří se minulý týden zúčastnili tiskové konference na European Geosciences Union’s 2026 ve Vídni. Tým sondy Juno, která se nyní nachází na svém 83. oběhu kolem obří planety a jejích mnoha měsíců, popsal stav sondy jako vynikající.

Sonda Juno, vypuštěná v roce 2011, dorazila k Jupiteru v roce 2016 s vědeckým cílem osvětlit vznik a vývoj planety. Cílem bylo studovat nitro plynného obra, jeho atmosféru, magnetosféru, stejně jako jeho magnetické a gravitační pole.

A v tomto ohledu dosáhla velkého pokroku. V současné době se Juno pohybuje k severnímu pólu Jupitera v oblasti, která byla kvůli silným radiačním pásům plynného obra sotva prozkoumána.

Protože Jupiter není dokonalá koule, způsobil stáčení oběžné dráhy, řekl ve Vídni Steven Levin, vědecký pracovník projektu Juno v NASA JPL v Pasadeně. Takže nyní, místo abychom byli poblíž rovníku, největší přiblížení nastává poblíž severního pólu planety, doplnil Levin.

Sonda tedy v tuto chvíli na své oběžné dráze skenuje planetu téměř od pólu k pólu. Data, která jsme získali z těchto 83 oběhů, jsou tak přesná, že pro provedení výpočtů musíme modelovat Jupiter jako cibuli s mnoha, mnoha vrstvami, řekl ve Vídni Yohai Kaspi, spoluřešitel Juno z Weizmannova institutu věd v Izraeli.

Jupiter byl dlouho vnímán jako vířící vír barevných tryskových proudů s obrovskou rudou skvrnou, která dlouho fascinovala amatérské astronomy i planetární vědce. Teprve v posledních dvou desetiletích však teoretici konečně začali lépe vědecky chápat plynnou obří planetu, která je tak plná vodíku a hélia, že kdyby byla 13krát větší, začalo by v jejím jádru hořet deuterium. A tak by spíše připomínala neúspěšného hnědého trpaslíka než klíčového prvku vnější Sluneční soustavy.

Jak poprvé navrhl v roce 1951 nizozemsko-americký astronom Gerard Kuiper, Jupiter mohl vzniknout z oblaku molekulárního plynu procesem známým jako „nestabilita gravitačního disku“, jak je uvedeno v knize z roku 2001 „Vzdálení tuláci: Hledání planet za Sluneční soustavou“. Myšlenka spočívá v tom, že obří protoplanety by se nezávisle smršťovaly do kulovitých těles z velkých shluků plynu a prachu procesem, který se nepodobá způsobu, jakým se naše vlastní Slunce zhroutilo z oblaků molekulárního plynu a prachu.

Podle konvenční teorie akrece formování planet, jakmile Jupiter získal dostatečnou počáteční hmotnost ve formě horninového a ledového jádra alespoň desetkrát většího než Země, začal nabalovat plynný vodík. To nakonec stlačilo molekulární vodík na kapalný vodík a poté nakonec na kovový vodík.

Juno ale obrátila konvenční teorii formování planet naruby. Tým nemůže s jistotou říci, zda existuje kompaktní jádro, o něco menší než šest hmotností Země. Došli k závěru, že buď neexistuje žádné pevné jádro, nebo pokud nějaké existuje, je pravděpodobně tvořeno těžkými prvky, něčím, co je v periodické tabulce dále než vodík a hélium.

Pouhým okem to nevidíme, ale můžeme to vidět pomocí mikrovlnného radiometru Juno, který má šest různých kanálů, říká Kaspi. Z toho jsme se dozvěděli, že Jupiter je složitý a atmosféra není dobře promíchaná, říká. V hloubce 7 000 km se molekulární vodík a hélium stanou tak hustými a ionizovanými, že se stanou kovovými, říká Kaspi.

NASA se i tak odmítá pouštět do odhadů, kolik dalších oběhů Jupitera by sonda Juno mohla udělat. Mise již daleko překročila svých nominálních 32 oběhů. Dobrou zprávou je, že prozatím je mise nadále financována a sonda je dostatečně zdravá, aby i nadále posílala skvělá data.

Sečteno a podtrženo?
Jupiter má velmi velké, difúzní a zředěné jádro, řekl ve Vídni Scott Bolton, hlavní výzkumník sondy Juno ze Southwest Research Institute v San Antoniu. Myslíme si, že v samotném středu Jupitera by mohlo být malé, kompaktní jádro, a k vyřešení těchto výsledků používáme strojové učení a umělou inteligenci, řekl Bolton. Stále je ale těžké přijít s modelem, který by skutečně fungoval na vytvoření Jupitera tak, jak ho vidíme, říká.

Planetární teoretici stále diskutují o tom, zda to, co je známé jako skutečný Jupiter – plynný obr, který obíhá kolem své mateřské hvězdy zhruba v pěti vzdálenostech Země-Slunce (astronomických jednotek) – nebylo nějakým způsobem nutné k vytvoření uspořádané vnitřní Sluneční soustavy. Tedy Sluneční soustavy, kde si naše vlastní obyvatelná Země mohla vyvinout takový druh inteligentního života, který nám umožňuje přemýšlet o takových otázkách.

A jak Juno změní naše chápání největší planety Sluneční soustavy? Jako lidé máme tendenci zaplňovat svou nevědomost jednoduchými modely, ale detaily jsou vždy složitější, říká Levin.

Zdroj: https://www.universetoday.com/articles/jupiter-is-much-more-complicated-than-previously-thought-says-nasa

autor: František Martinek