Na počátku ledna tohoto roku organizovala hvězdárna pro členy astronomického kroužku školní kolo astronomické olympiády v kategorii EF (8. a 9. třída.). Za necelých 60 minut museli její účastníci odpovědět na cca 20 otázek a vypočítat několik příkladů. Tak například museli znát termíny jako radiant, atmosférická refrakce anebo Langrandeův bod. Matematicky pak měli zvládnout např. výpočet rychlosti vzdalování hvězdy.
Od září 2022 bude Hvězdárna Valašské Meziříčí, p. o. nabírat nové zájemce do Klubu nadaných dětí, který zde funguje pod záštitou Dětské mensy již od roku 2019.
Ve školním roce 2022/2023 otevíráme klub pro děti, které budou v tomto školním roce navštěvovat 3. – 5. třídu ZŠ.
Touha prozkoumat stratosféru a její vliv nejen na živé organismy stojí za projektem s názvem Společně na hranici vesmíru. Jeho cílem je vytvořit, podpořit a udržet malé vývojové a výzkumné týmy složené z techniků a výzkumníků z obou stran česko-slovenské hranice. Projekt jsme začali realizovat v listopadu 2020 a i přes nepřízeň okolních podmínek, úspěšně pokračuje.
V červnu roku 1770 navštívila naši Zemi neobyčejná kometa. Pohybovala se velmi rychle a byla tak jasná, že ji bylo možné pozorovat i z dobře osvětlených měst. Kometa byla pojmenována podle ruského astronoma finsko-švédského původu Andreje Ivanoviče (přesněji Anderse Johanna) Lexella, který jako první propočítal parametry její dráhy. Poukázal na to, že se kometa přiblížila k Zemi na vzdálenost pouhých 2,2 miliónu kilometrů (0,015 astronomické jednotky, AU), což znamená, že se nacházela přibližně 6krát dále od Země než Měsíc.
Jedná se o vůbec nejtěsnější průlet komety kolem Země v historii astronomických pozorování. Andrej Lexell vypočítal, že oběžná doba komety kolem Slunce dosahuje téměř 6 let. Avšak při následujícím návratu v roce 1776 se kometa nacházela na opačné straně Slunce než Země. Další návrat komety ke Slunci měl nastat v roce 1782, k čemuž ale nedošlo. Kometu již nikdo nespatřil.
Francouzský matematik Pierre-Simon Laplace (1749-1827) problém objasnil zjištěním, že kometa přežila několik setkání s Jupiterem. Při jednom se změnila dráha komety tak, že byla navedena směrem k Zemi, při posledním setkání byla naopak vyvržena ven ze Sluneční soustavy.
Od té doby byl Jupiter považován za ochránce Země před kometami. V roce 1994 uskutečnil George Wetherill (1925-2006) z Carnegie Institution of Washington, USA, počítačové simulace, které definitivně upevnily představu obří planety, která nedovoluje objektům z Oortova oblaku jakkoliv ohrožovat Zemi. Tehdy byla tato tělesa považována za hlavní hrozbu pro naši planetu.
V současné době snad každý ví, že se spíše musíme obávat asteroidů a krátkoperiodických komet. Kromě toho je známo, že při absenci patřičné výpočetní kapacity si George Wetherill vypomohl značným zjednodušením problému. Proto Jonathan Horner z University of New South Wales (Austrálie) a Barrie W. Jones z Open University (Velká Británie) uskutečnili nové modelování, které ukázalo, že čím je hmotnost planety nacházející se v místě oběžné dráhy Jupiteru nižší, tím silnější jsou dlouhodobé rezonance mezi Jupiterem a pásem asteroidů. Největší počet planetek směřujících k Zemi vznikal v modelu, v němž hypotetická planeta měla pouze jednu pětinu hmotnosti planety Jupiter. Při existenci současného Jupiteru tok těles směrem k Zemi dosahuje zhruba poloviny maximálního množství.
Analogický výsledek, i když na základě jiného přístupu, dostáváme při vyhodnocení vlivu krátkoperiodických komet. V současné době je gravitace Jupiteru schopná nasměrovat komety k Zemi (připomeňme si kometu Lexell). Současně však stejným způsobem Jupiter „vyhazuje“ nebezpečné komety ven ze Sluneční soustavy. Pokud by měl Jupiter pouze 1/5 současné hmotnosti, tato rovnováha by byla porušena. Planeta by byla schopna změnit dráhy komet a nasměrovat je k Zemi, avšak přišla by o schopnost většinu z nich vystrnadit ven z naší planetární soustavy.
Z toho všeho vyplývá, že Jupiter není zrovna dobrý „kamarád“. Více než 90 % těles křižujících dráhu Země představují asteroidy. A to, že plynný obr nás chrání před dlouhoperiodickými kometami, je slabá omluva. Je zřejmé, že při hledání potenciálních obyvatelných planet mimo Sluneční soustavu musíme vyloučit soustavy, v nichž se na oběžné dráze našeho Jupiteru nachází plynný obr o hmotnosti 0,2 Jupiteru. V naší Sluneční soustavě se to celkem podařilo: ke srážce s velkou planetkou dochází přibližně jednou za 100 miliónů roků, následně zemská biosféra potřebuje asi 10 miliónů roků na to, aby se „vzpamatovala“. Pokud by k takovýmto srážkám docházelo například jednou za milión roků, pak by se Země změnila na planetu bez přítomného života.
Avšak na druhou stranu meteority a komety přinášejí vodu a další potřebné látky. Bez toho, jak se domnívají někteří astronomové, by Země zůstala suchým objektem jako je náš Měsíc, a tudíž bez jakéhokoliv života. Ne nadarmo se říká „zlatá střední cesta“.
Zdroj: http://stp.cosmos.ru/index.php?id=1137&tx_ttnews%5Btt_news%5D=2971&cHash=b8d9c64c2b59ea61829ba7a397e08aa8 a http://www.astrobio.net/exclusive/4620/villain-in-disguise-jupiter%E2%80%99s-role-in-impacts-on-earth
autor: František Martinek