Z české hvězdárny až pod hvězdnaté nebe chilských And. Cesta, která propojuje dvě polokoule jediným cílem: zachytit stopu minulosti Sluneční soustavy – a právě jejich zachycení a analýza spojují evropské nebe s chilskými výšinami. Nová síť kamer a spektrografů sleduje meteory, které nám odhalují chemické složení dávných těles a možná i samotný původ planet. Za technickým pokrokem se skrývají měsíce příprav, testování a náročná instalace v nesnadných podmínkách Jižní Ameriky. Jak se český tým vydal naproti vesmíru a proč je jižní obloha pro výzkum taktéž důležitá?
V prvním prázdninovém týdnu si vám dovoluji nabídnout malé ohlédnutí za činností astronomického kroužku a klubu, které již řadu let působí na naší hvězdárně.
Stát se vystudovaným astronomem nebo astrofyzikem bylo na počátku vzniku hvězdáren v 50. letech spíše snem než realitou. Veřejný vzdělávací systém tehdy nabízel pouze dvě cesty, jak se k astronomii či astrofyzice přiblížit – ani jedna z nich však nebyla příliš vhodná pro praktickou práci na hvězdárně."
Mlhovina Tarantule (známá též jako 30 Doradus či NGC 2070) září jasnými hvězdami a chaotickým prachem, které Hubbleův vesmírný dalekohled HST zachytil v živých detailech. Je to hvězdná továrna mimo naši Galaxii, kde zuří hvězdné větry a odehrává se kosmické drama.
Tento nejnovější snímek z Hubbleova dalekohledu zachycuje živý pohled do hvězdné porodnice. Odhaluje pozoruhodné detaily v prachových plynných mračnech mlhoviny Tarantule, oblasti, kde se rodí nové hvězdy. Co činí tento pohled obzvláště pozoruhodným, je skutečnost, že mlhovina se nenachází v naší Galaxii. Nachází se ve Velkém Magellanově mračnu, trpasličí galaxii vzdálené přibližně 160 000 světelných let od Země ve směru souhvězdí Mečoun a Tabulová hora.
Velký Magellanův mrak je nejvýznamnější z několika malých satelitních galaxií, které obíhají kolem Mléčné dráhy. Mezi všemi blízkými galaxiemi v této skupině vyniká mlhovina Tarantule jako největší a nejjasnější oblast, kde se aktivně tvoří hvězdy.
V mlhovině Tarantule se nacházejí některé z nejhmotnějších hvězd, jaké kdy byly pozorovány, přičemž některé z nich dosahují až 200násobku hmotnosti Slunce. Oblast zobrazená na tomto snímku se nenachází v centru mlhoviny, kde leží superhvězdokupa známá jako R136. Nachází se však v blízkosti mimořádného typu hvězd známých jako Wolfovy-Rayetovy hvězdy. Tyto stálice jsou extrémně horké a jasné, zbavily se svých vnějších vrstev vodíku a nyní produkují silný, rychle proudící hvězdný vítr.
Tato mlhovina je častým cílem Hubbleova teleskopu, jehož schopnost pozorovat v různých vlnových délkách je zásadní pro zachycení jemných detailů v prachových mracích mlhoviny. Data použitá k vytvoření tohoto snímku pocházejí z pozorovacího programu nazvaného Scylla, pojmenovaného podle vícehlavé mořské příšery z řeckého mýtu o Odysseovi. Program Scylla byl navržen jako doplněk k jinému pozorovacímu programu Hubbleova teleskopu s názvem ULYSSES (Ultraviolet Legacy library of Young Stars as Essential Standards). Program ULYSSES se zaměřuje na masivní mladé hvězdy v Malém a Velkém Magellanově mračnu, zatímco program Scylla zkoumá struktury plynu a prachu, které tyto hvězdy obklopují.
Zdroj: https://scitechdaily.com/nasas-hubble-captures-a-stellar-storm-so-intense-its-reshaping-a-galaxy/ a https://science.nasa.gov/missions/hubble/hubble-captures-a-tarantula/
autor: František Martinek