Nový školní rok je v plném proudu a spolu s ním se znovu rozběhl také náš astronomický kroužek. Ve druhém školním týdnu proběhla první společná schůzka, na které se vedle známých tváří objevili i noví zájemci. Do letošního roku tak vstupujeme s jedenácti účastníky a před sebou máme další pořádnou porci vesmíru. Čeká nás směs pozorování, experimentů, badatelských úkolů i menších projektů. Vyzkoušíme si například stavbu Hanojské věže, chemický semafor nebo pokusy z paprskové optiky. Nebude ale chybět ani práce s astronomickými aplikacemi ve virtuálním prostředí, pozorování Slunce a samozřejmě také skutečné večerní výpravy za planetami, hvězdami a dalšími objekty noční oblohy.
Po několikaleté odmlce se hvězdárna znovu zařadila mezi organizátory letních vzdělávacích táborů a kurzů. Během letošní letní sezóny jsme připravili hned dvě akce. V prvním případě se jednalo o kombinovaný pobytový a tzv. docházkový tábor, který začínal již na počátku prázdnin. Pro nás představoval nejen návrat k této formě vzdělávacích aktivit, ale zároveň i určitý organizační experiment.V prvním případě se jednalo o kombinovaný pobytový a tzv. docházkový tábor, který začínal již na počátku prázdnin. Pro nás představoval nejen návrat k této formě vzdělávacích aktivit, ale zároveň i určitý organizační experiment.
V pátek 28. srpna 2026 v ranních hodinách před východem Slunce nastane částečné zatmění Měsíce. Celá délka trvání částečného zatmění bude 3 hodiny 18 minut. Od nás však budeme moci pozorovat pouze první polovinu úkazu - vstup Měsíce do zemského stínu. Výstup ze stínu bude probíhat již pod našim obzorem. Do stínu Země však Měsíc nevstoupí celý. V maximální fázi zatmění, kdy bude Měsíc u nás zapadat, ztmaví stín Země až 93 % měsíčního průměru, a tak Měsíc uvidíme zapadat jen jako malý srpek.
Silné vlny vyvolané slunečními bouřemi by mohly být klíčem k pochopení extrémního prostředí na Uranu. Výzkumníci ze Southwest Research Institute (SwRI) si nyní myslí, že našli odpověď na hádanku, která se táhla téměř čtyři desetiletí a týkala se Uranu a jeho neobvyklého radiačního prostředí.
Když Voyager 2 v roce 1986 dokončil svou první a jedinou návštěvu planety, sonda detekovala nečekaně intenzivní pás elektronového záření, mnohem silnější, než vědci předpovídali. Srovnání s jinými světy naznačovala, že Uran by neměl produkovat takové extrémní hodnoty. Tento objev nechal vědce přemýšlet, jak si planeta tak odlišná od zbytku Sluneční soustavy může udržet tak silný radiační pás zachycených elektronů.
Nové výzkumy nabízejí možné vysvětlení. Vědci ze SwRI se domnívají, že podmínky zaznamenané Voyagerem 2 se mohou podobat jevům pozorovaným v blízkosti Země během velkých poruch slunečního větru. Vědci nyní mají podezření, že v době průletu se soustavou Uranu pohyboval útvar slunečního větru známý jako oblast korotující interakce. Pokud ano, pak by tato procházející struktura mohla vysvětlovat neobvykle vysoké hladiny energie, které Voyager 2 naměřil.
Vědci ze SwRI porovnali dopady rychlé struktury slunečního větru (první panel), která v roce 2019 vyvolala intenzivní sluneční bouři na Zemi (druhý panel), na kosmické počasí s podmínkami pozorovanými na Uranu sondou Voyager 2 v roce 1986 (třetí panel), aby potenciálně vyřešili 39 let starou záhadu o nalezených extrémních radiačních pásech. „Souhrnná“ vlna (chorus wave) je typ elektromagnetického vyzařování, které může urychlovat elektrony a mohla být důsledkem sluneční bouře.
„Věda urazila od průletu Voyageru 2 dlouhou cestu,“ řekl Robert Allen ze SwRI, hlavní autor článku popisujícího tento výzkum. „Rozhodli jsme se zvolit srovnávací přístup k datům z Voyageru 2 a porovnat je s pozorováními Země, která jsme provedli v od té doby.“
Extrémní kosmické počasí na Uranu
Tato nová studie naznačuje, že systém Uranu mohl během návštěvy Voyageru 2 zažít událost kosmického počasí, která vedla k silným vysokofrekvenčním vlnám, nejintenzivnějším pozorovaným za celou dobu mise Voyageru 2. V roce 1986 se vědci domnívali, že tyto vlny rozptýlí elektrony a ztratí se v atmosféře Uranu. Allen však uvedl, že od té doby vědci zjistili, že tytéž vlny mohou za určitých podmínek také urychlovat elektrony a dodávat další energii do planetárních systémů.
„V roce 2019 Země zažila jednu z těchto událostí, která způsobila obrovské zrychlení elektronů v radiačním pásu,“ uvedla Sarah Vinesová ze SwRI, spoluautorka článku. „Pokud by podobný mechanismus interagoval se systémem planety Uran, vysvětlovalo by to, proč Voyager 2 zaznamenal všechnu tuto neočekávanou dodatečnou energii.“
Tato zjištění však také vyvolávají mnoho dalších otázek ohledně základní fyziky a sledu událostí, které by umožnily tyto intenzivní vlnové emise.
„To je jen další důvod k vyslání mise zaměřené na Uran,“ řekl Allen. „Zjištění mají některé důležité důsledky pro podobné systémy, jako je Neptun.“
autor: František Martinek
Hvězdárna Valašské Meziříčí, příspěvková organizace, Vsetínská 78, 757 01 Valašské Meziříčí