Pod závojem oranžové mlhy I

Nejsledovanějším měsícem posledních let je Titan – měsíc planety Saturn. Oranžový závoj nad měsícem symbolicky poodhrnula kosmická sonda Cassini. Vědci tak spatřili první „záblesk“ povrchu měsíce, na nějž, jak se někteří astronomové domnívají, prší ze zamlžené oblohy organický materiál a vytváří zde moře kapalných uhlovodíků. Nelze vyloučit ani možnost primitivního života. V několika pokračováních si představíme základní informace o tomto zajímavém vzdáleném měsíci.

Titan se představuje

Největší měsíc planety Saturn objevil 25. 3. 1655 holandský astronom Christiaan Huygens. S průměrem 5 150 km se řadí hned na druhé místo za Jupiterovým měsícem Ganymed, který má ze všech měsíců ve Sluneční soustavě největší průměr.

Titan je diferencovaným tělesem se silikátovým jádrem a kůrou tvořenou vodním ledem. Za teplot, které zde panují, je led na Titanu tvrdý jako nerosty na Zemi. Titan má také hustou atmosféru převážně z dusíku a metanu, jejíž tlak na povrchu je o 60 % vyšší než na Zemi. V místě, kde na povrchu měsíce přistál 14. 1. 2005 evropský modul Huygens, který se oddělil od sondy Cassini, byla naměřena teplota -179,5 °C.

Dřívější pozorování vedla vědce k názoru, že na Titanu jsou „zakonzervovány“ podmínky, jaké panovaly na Zemi před tím, než se na ní objevil život. Určitou naději pro život na Titanu dává budoucí vývoj Slunce: množství produkovaného záření neustále stoupá a za několik miliard let se z něj stane tzv. rudý obr. Zvýší se tím i teplota na povrchu Titanu, což zlepší vyhlídky na případný rozvoj života.

Atmosféra Titanu

Atmosféru Titanu objevil Gerard P. Kuiper v roce 1944, kdy byl ve spektru měsíce objeven plynný metan, kterého je v atmosféře téměř 5 %. Nejvíce je v ovzduší zastoupen dusík (zhruba 95 %), indikovány byly i další plyny. Nejexotičtější složky atmosféry Titanu vznikají v jeho horních vrstvách, kde je metan štěpen působením ultrafialového záření. Dalšími reakcemi pak vznikají uhlovodíky jako etan, acetylén či etylén. Pravděpodobně se vytvářejí i složitější řetězce. Tyto látky následně kondenzují v nejchladnějších vrstvách atmosféry do podoby drobných částic. A právě tyto částice o průměru několika desetin mikrometru způsobují typický oranžový zákal v atmosféře Titanu.

Plynový chromatograf a hmotový spektrometr na palubě sondy zjistily, že po přistání vzrostla koncentrace metanu skokem na 30 %. Plyn se pravděpodobně vypařil z povrchu zahřátím od modulu Huygens. „Na Titanu je velmi hořlavé prostředí. Naštěstí je veškerý kyslík uvězněn v ledu a nemůže zde probíhat proces hoření. Což je dobře, neboť jinak by Titan již dávno explodoval,“ říká Toby Owen, University of Hawaii, odborník na atmosféru Titanu.

Povrchové útvary

Pozorovat povrch měsíce Titan ve viditelném světle je velmi obtížné, neboť je zastřen neprůhlednou hustou mlhou. Před příletem sondy Cassini se předpokládalo, že tmavé plochy, které byly velkými pozemními dalekohledy pozorovány v rovníkových oblastech Titanu, jsou moře kapalných uhlovodíků. Poslední výzkumy ale ukázaly, že se ve skutečnosti jedná o „moře“ písku. Avšak ne takového, jaký známe například ze Sahary. Jedná se o zmrzlou směs prachu, vody a uhlovodíků. Tento písek je hnán větry, které jej zformovaly do podoby dun.

Přestože hustá atmosféra Titanu chrání částečně povrch před dopadem meteoritů, bylo pomocí radaru sondy Cassini několik velkých dopadových kráterů objeveno. Jedná se například o velkou pánev Menrva o průměru 440 km, obklopenou několikanásobnými valy. Mezi další patří například kráter Sinlap o průměru 80 km s rovným dnem či kráter Ksa o průměru 30 km s tmavým dnem a centrálním vrcholkem.

Impaktní krátery na povrchu měsíce vypadají, jako by byly zality kapalinou, snad deštěm tekutých uhlovodíků, eventuelně sopečnými výrony.

Zdroj: http://saturn.jpl.nasa.gov/index.cfm

autor: František Martinek