Již tradičně se minimálně jednou za rok na naší hvězdárně objeví studenti předmětu SLO/PA Univerzity Palackého v Olomouci, Společné laboratoře optiky UP a FZÚ AV ČR. Stejně tomu bylo i letos, ale přece jen ta letošní stáž byla něčím výjimečná… světe div se, vyšlo nám počasí! A čím vším se studenti u nás zabývali? Hlavními tématy byly astronomické přístroje, astronomická pozorování a jejich zpracování.
Také valašskomeziříčská hvězdárna se v pátek 15. 3. 2024 zapojila do celorepublikového Dne hvězdáren a planetárií, aby veřejnosti představila práci těchto pracovišť, jejich význam a přínosy. Připravili jsme bohatý program od odpoledních až do večerních hodin, kdy si mohli trpěliví návštěvníci prohlédnout nejen našeho nejbližšího nebeského souputníka, ale také největší planetu Sluneční soustavy Jupiter. Odpolední programy byl určený zejména dětem a v podvečer jsme veřejnosti slavnostně představili dva nové nafukovací modely těles nebeských, Slunce a naší planety Země.
Klub nadaných dětí funguje na hvězdárně od roku 2019. Klub se každý nový školní rok otevírá pro nové zájemce, výjimkou byl hned první ročník, který se kvůli covidovým omezením protáhl na roky dva.
Ve školním roce 2023/2024 klub navštěvuje 8 chlapců ve věku 8-10 let se svým jedním rodičem.
Tajuplná záře, která se rozprostírá na noční obloze podél zvěrokruhu, již není záhadou. Jako první vysvětlil její původ Joshua Childrey v roce 1661. Předpokládal, že se jedná o sluneční světlo rozptýlené směrem k nám na prachových částicích ve Sluneční soustavě, avšak o původu prachu se vedly dlouhé diskuse. V článku, který byl publikován 20. dubna 2010 v časopise The Astrophysical Journal, posuzují David Nesvorný a Peter Jenniskens vliv asteroidů. Text uzavírají tvrzením, že více než 85 % prachu pochází z Jupiterovy rodiny komet, nikoliv z asteroidů.
Text k následujícímu obrázku:
Prach v prostoru mezi planetami, který rozptyluje sluneční světlo směrem k nám, nepochází z hlavního pásu planetek (vyobrazen zelenou barvou), ale je periodicky uvolňován z komet, které tráví většinu svého času poblíž dráhy planety Jupiter. Vyplývá to z výpočtů, které provedli Nesvorný a Jenniskens (Southwest Research Institute).
„Toto je vůbec první dynamický model zodiakálního oblaku,“ říká planetolog David Nesvorný (Southwest Research Institute, Boulder, Colorado). „Zjistili jsme, že prach z asteroidů se nepohybuje dostatečně rychle v průběhu času, aby vytvořil zodiakální oblak o tloušťce, jakou pozorujeme. Pouze prach z krátkoperiodických komet je Jupiterem dostatečně rozptylován k vytvoření oblaku.“
Tento závěr potvrzuje, co astronom Jenniskens, zabývající se meteory na SETI Institute (Mountain View, Kalifornie), již dlouho očekával. Jako expert na meteorické roje si všiml, že největší množství prachových částic se pohybuje na podobných drahách jako komety Jupiterovy rodiny.
Jenniskens objevil „spící“ kometu v meteorickém roji Quadrantidy v roce 2003 a od té doby identifikoval několik dalších podobných mateřských těles. Zatímco většina z nich není na svých současných oběžných drahách kolem Slunce aktivní, všechny mají dohromady společné, že byly násilně rozbity na kousky v určitém časovém období před několika tisíci roky, přičemž došlo k vytvoření proudů prachu, které se postupně posouvaly ke dráze Země.
Nesvorný a Jenniskens, s nimiž spolupracovali Harold Levison a William Bottke (Southwest Research Institute), David Vokrouhlický (Astronomický ústav UK, Praha) a Matthieu Gounelle (Natural History Museum, Paříž) dokázali, že tyto kometární výbuchy mohou vysvětlit pozorované hustoty prachových vrstev v zodiakálním oblaku.
Tímto způsobem vyřešili také další záhadu. Dlouho bylo známo, že sníh v Antarktidě je promíchán s mikrometeority, z nichž 80 až 90 % má nezvykle jednoduché složení, které je velmi vzácné mezi velkými meteority, u nichž víme, že mají svůj původ v planetkách. Místo toho Nesvorný a Jenniskens navrhují, že většina mikrometeoritů z Antarktidy jsou drobná tělíska kometárního původu. V souladu s jejich výpočty kometární zrníčka vnikají do zemské atmosféry malou rychlostí, takže pád atmosférou přežijí a dopadnou na zemský povrch, aby byly později posbírány zvědavými lovci mikrometeoritů.
Související článek: Jarní rovnodennost přináší zodiakální světlo
Zdroj: http://www.swri.org/9what/releases/2010/Zodiac.htm
autor: František Martinek