Stačí být ve správný čas na správném místě, a i pozorný amatér se může stát svědkem fascinující podívané. A když sledovaný úkaz navíc doloží kamerovým záznamem, může svým dílem přispět k bližšímu poznání nebeských objektů. Pozorování zákrytů hvězd je zkrátka vzrušující astronomická disciplína, a proto není divu, že Petr Zelený se jí věnuje bezmála třicet let.
Astronomický kroužek probíhá od října prostřednictvím online konferencí. V uvedeném formátu jeho činnost probíhala i v jarních měsících. Tato komunikace není pro vzdělávací činnost zcela ideálním prostředkem, ale snažíme se jednak systematicky pokračoval v již započaté činnosti a zároveň chceme zachovat vazby a kontakty, které v kroužku máme.
Odborný pracovník naší hvězdárny Ladislav Šmelcer se zhlédl v proměnných hvězdách. Už téměř čtvrt století patří k jejich zaníceným pozorovatelům. Svého času byl předsedou Sekce proměnných hvězd a exoplanet při České astronomické společnosti, nyní je jejím místopředsedou a pořadatelem celostátního praktika. Téma tajuplných vesmírných těles prolíná celým následujícím rozhovorem.
Publikovaný snímek oblaku typu cumulonimbus vyfotografovala posádka Mezinárodní kosmické stanice ISS nad africkým kontinentem. Mnoha meteorology je tento mrak považován za jeden z nejúchvatnějších oblačných útvarů. Oblaka typu cumulonimbus vznikají v důsledku silného dynamického tepelného proudění (konvekcí) teplého, vlhkého a nestabilního vzduchu. Vzduch ohřívaný od povrchu zahřátého Sluncem stoupá vzhůru s kapičkami vody zkondenzovanými během vzestupu při setkání se studeným vzduchem ve větších výškách. Masa stoupajícího vzduchu rovněž expanduje a ochlazuje se vzhledem ke klesajícímu atmosférickému tlaku. Tento typ konvekce (stoupavých proudů) je běžný v oblastech pozemských tropů.
Jak vodní pára stoupající vzduchem vzhůru kondenzuje a mění se ze skupenství plynného na kapalné, uvolňuje se energie, která dodatečně ohřívá vzduch, což vede k větší konvekci a k výstupu oblaků do větších výšek, přičemž dochází k vytváření charakteristických vertikálních věží souvisejících s oblaky typu cumulonimbus.
Jestliže je v atmosféře přítomno dostatečné množství vlhkosti ke kondenzaci a pokračuje ohřev hmoty oblaku přes několik konvektivních cyklů, oblačné věže mohou vyrůst až do výšky 20 kilometrů.
Připojená fotografie v úvodu článku s označením ISS016-E-27426 byla pořízena 5. 2. 2008 pomocí digitální kamery Kodak 760C posádkou Mezinárodní kosmické stanice ISS v rámci experimentu pozorování zemského povrchu. Snímek pořídila posádka expedice 16 a zpracovala jej laboratoř Image Science & Analysis Laboratory, Johnson Space Center. Snímky tohoto druhu byly oříznuty a zvýrazněny ke zvýšení kontrastu. Odstraněny byly rovněž chybové artefakty. International Space Station Program poskytuje pomoc astronautům v pořizování snímků Země, které budou využitelné pro vědecké i publikační účely a zpracovává tyto snímky k volnému šíření na internetu.
Cumulonimbus je mohutný a hustý oblak velmi značného vertikálního rozsahu v podobě obrovských věží. Alespoň část jeho vrcholu je obvykle hladká nebo vláknitá či žebrovitá a téměř vždy zploštělá. Tato část se rozšiřuje do podoby kovadliny nebo širokého chocholu. Pod základnou oblaku, obvykle velmi tmavou, se často vyskytují nízké roztrhané oblaky, které mohou – ale nemusí – s cumulonimbem souviset, a dále se zde vyskytují srážky.
Cumulonimby se skládají jednak z vodních kapiček, jednak – zejména v horních částech – z ledových krystalů. Obsahují však také velké dešťové kapky a často i sněhové vločky, sněhové krupky, zmrzlý déšť či kroupy. Vodní kapičky a dešťové kapky mohou být silně přechlazené. Horizontální i vertikální rozměry cumulonimbu jsou tak velké, že jeho charakteristický tvar jako celku lze spatřit jen na značnou vzdálenost. Cumulonimby se mohou vyskytovat buď osamoceně nebo v souvislé řadě, která pak vyhlíží jako mohutná zeď.
Zdroj: http://www.esa.int/spaceinimages/Images/2017/02/Cloud_turret, http://visibleearth.nasa.gov/view.php?id=8542 a http://mraky.astronomie.cz/cumulonimbus.php
autor: František Martinek