Meteorické roje

Když se řekne meteor

Meteor (podle řeckého μετεώρώσ) byl a dodnes je chápán jako jev v ovzduší (také déšť či sníh je hydrometeor). Teprve rozvoj vědy na přelomu 17. a 18. století (Haley – výšky meteorů kolem 70-120 km; analýza drah těles v zemské atmosféře a ve Sluneční soustavě, ale též chemická analýza (Chladni -1794) meteoritů), napomohly objasnit původ vzniku úkazu, který známe jako pád či přelet meteoru. Lidově tento jev popisujeme jako „padající hvězdu“ a v češtině též létavice nebo povětroň.

Původce meteoru je označován jako meteoroid. Jedná se o těleso, které se pohybuje mimo zemskou atmosféru kosmickým prostorem. Zdrojem meteoroidů může být buď kometární aktivita (Schiaparelli 1866, částice kometárního jádra uvolněné do okolí – tedy do komy a do kometárního chvostu), srážka planetek či podobná mimořádná událost, jakou je dopad meteoritu na povrch Měsíce či Marsu, kdy je vyvržen do kosmického prostoru materiál z místa dopadu. U těchto meteoroidů, které mohou v pravidelných intervalech předvádět meteorickou aktivitu, mluvíme o meteorických rojích a rojových meteorech, meteory na náhodných drahách označujeme jako sporadické.

Dráhy meteoroidů jsou především ovlivňovány gravitací těles Sluneční soustavy a tlakem slunečního záření. Oblaky meteoroidů se postupně rozptylují a jejich protáhlý proud se rozšiřuje, aktivita meteorického roje slábne až nakonec zanikne ve sporadickém pozadí. Dráhy meteoroidů jsou sice v prostoru rovnoběžné, ale následkem perspektivy je v atmosféře možno pozorovat pomyslný bod (radiant), odkud meteory vyletují všemi směry, zpravidla je roj označen podle souhvězdí (např. Leonidy, Perseidy, Lyridy), či jasné hvězdy v blízkosti radiantu (éta Aquaridy).

Podle geometrie dráhy mohou meteoroidy do zemské atmosféry vstoupit rychlostí v intervalu 10 km/s – 70 km/s, což odpovídá při hmotnosti např. 1 g (tzn. přibližně průměr 1 mm) energii v intervalu 5x10^7 – 2,45x10^9 J, proto se většina meteorů v atmosféře vypaří (teplota dosahuje řádově tisíců °C). Velmi jasné meteory (jasnější než Venuše, tzn. -4 mag) jsou označovány jako bolidy. Zbytky větších těles mohou dopadnout na zemský povrch, ty pak nazýváme meteority, v mimořádném případě může dopadlý meteorit vytvořit meteorický kráter.

Malé odbočení – meteority podle složení dělíme na kamenné (chondrity – C, H O, N v názvu naznačuje složení tělesa, patří k nejčetnějším a pochází pravděpodobně z planetkového pásu, malým kuličkám ve struktuře se říká chondry), železné meteority jsou tvořeny slitinou železa a niklu, vzácně se nachází i smíšené meteority železokamenné, případně achondrity (kamenné meteority podobné pozemským horninám). Unikátní typ představují uhlíkaté chondrity, které po pádu podléhají rychlému rozkladu – protože jsou velmi křehké a obsahují hodně těkavých látek, stačí trocha deště a meteorit je „rozmytý“ v místě dopadu. Meteory slabší než nejslabší hvězdy viditelné pouhým okem označujeme jako teleskopické meteory, na jejich pozorování je potřeba dalekohled či výkonné fotografické zařízení. Pozorování meteorů nemusí probíhat jen v oboru viditelného světla, od konce druhé světové války je znám i způsob radarového pozorování a odraz elektromagnetického záření od meteorických stop (jedná se vodivou oblast atmosféry v okolí prolétajícího meteoroidu) umožňuje sledování v oboru rádiových vln. Nejdrobnější částice lze v atmosféře sledovat na základě měření výškových sond (mikrometeority) a nebo v kosmickém prostoru pomocí družic; těmto mikroskopickým částečkám pak říkáme mikrometeoroidy.

Mladý meteorický roj či roj doplněný materiálem po opakovaném průletu komety kolem Slunce se může zasloužit o mimořádnou aktivitu, která se označuje jako meteorický déšť (za hodinu lze v přepočtu spatřit stovky až tisíce meteorů, taková frekvence však trvá jen desítky minut), staré meteorické roje mají naopak trvání desítky dní a nevýrazné maximum, průměrný počet meteorů se pohybuje kolem 3 až 4 meteorů za hodinu a prakticky splývá s počtem náhodných (sporadických) meteorů, aktivní meteorické roje mívají frekvenci několik desítek meteorů za hodinu.

Zdroje a odkazy:

[1] Společnost pro Meziplanetární Hmotu - SMPH; http://smph.astro.cz.
[2] International Meteor Organisation - IMO; http://www.imo.net.

Ivo Míček 2006, Jiří Srba 2008